25 let od havárie raketoplánu Challenger.

[Lakely]

V době, kdy se již starty raketoplánů pomalu ale jistě stávaly běžnou rutinou, otřásla americkou kosmonautikou a celým světem naprosto nečekaná tragédie - krátce po startu se raketoplán Challenger proměnil na floridské obloze v mohutnou ohnivou kouli, všech sedm členů posádky zahynulo. V pátek 28. ledna 2011 tomu bude již pětadvacet let…

V roce 1986 se raketoplány staly už běžnou součástí života. Lidé braly jako samozřejmost jejich starty Jednotlivé prodlevy mezi starty se zkracovaly. V plánu bylo startovat každé dva měsíce. Tento start byl také výjimečný tím, že na palubě byla učitelka, která jako první měla přednášet z vesmíru. Byl v plánu dvou hodinový přenos do škol. Díky této události, byl tento start sledován více, než předchozí.
Toto ráno tomu však bylo trochu jinak. Floridské pobřeží mělo za sebou neobyčejně mrazivou noc. Teplota vzduchu spadla až na -17°C, teplota uvnitř pomocných motorů SRB raketoplánu Challenger na -14°C, z konstrukcí obslužné věže visely mohutné rampouchy.
Ještě v době, kdy posádka již seděla v kokpitu raketoplánu, probíhala diskuse mezi představiteli NASA a Thiokol Corporation. NASA požadovala nějaký jasný důkaz o přítomnosti možného nebezpečí, který však nemohl být předložen. Pouhých 20 minut před plánovaným časem startu tedy padlo rozhodnutí: start byl definitivně povolen. Raketoplán Challenger se tedy v úterý 28. ledna 1986 v 11:38 dopoledne místního času vznesl k nebi. Nikdo si příliš nevšímal zlověstného černého obláčku kolem jednoho segmentu pravého motoru SRB…
Raketoplán stoupá směrem k modré obloze a nabírá na rychlosti. Jeho posádka, nemající ani potuchy o blížící se zkáze, hýří dobrou náladou. 70 vteřin po startu velitel Scobee hlásí: "Rozumím, jedeme na plný plyn!" O tři sekundy později se ozve zoufalý výkřik pilota Smithe a poté je veškeré spojení přerušeno. Ve stejné chvíli se stoupající raketoplán na obloze přeměnil na nepohybující se oblak dýmu, ze kterého vyletěly jen pomocné motory SRB a pomalu se z něj začaly snášet k zemi neidentifikovatelné kusy trosek.
Vyšetřovatelé nakonec dospěli k závěru, vysvětlujícímu celou událost. Silný mráz noc před startem poškodil pryžovou izolaci, oddělující od sebe dva z celkových čtyř segmentů pravého pomocného motoru SRB, což mělo za následek onen zlověstný černý obláček při startu. Ten několik sekund po vzletu raketoplánu zmizel, ale 59 vteřin po startu ho nahradil plamen v místě poškozené izolace. Tento plamen postupně přepaloval spodní závěs, kterým je pomocný motor připevněn k oranžové externí nádrži. Závěs to nakonec nevydržel a povolil, čímž se pomocný motor stal volně pohyblivý, připevněný k externí nádrži jen vrchním závěsem. Uvolněný motor SRB se poté zabořil do externí nádrže, prorazil její stěnu a ven z ní se vyvalilo několik set tun vodíku a kyslíku. Nádrž a raketoplán s nákladem následně explodovaly.
Další raketoplán se do vesmíru vydal až 28. září 1988.

[Dugi]

Moc pěkný příspěvek, Lakely, díky za něj.
Havárie Challengeru, pokud ji hodnotíme zpětně, znamenala opravdu velké zbrždění celého projektu Space Shuttle. Očekávání byla zkrátka moc velká a lidé čekali, že raketoplány vydrží vše – i silné mrazy. Zjištění, že tomu tak není, bylo vykoupeno smrtí sedmi astronautů.



Podle vyjádření NASA zemřela posádka během pár sekund po explozi. Je pravda, že bezprostředně po explozi dosáhlo přetížení v kabině odhadem až 20 g, to ale trvalo jen krátce. Kabina ale explozí přišla o hermetičnost a posádka (pokud byla naživu) musela použít dýchací přístroje. Definitivně by astronauty zabil drtivý náraz kabiny (334 km/h) na vodní hladinu cca 2 minuty 45 sekund po explozi. Náraz vyvolal přetížení až 200 g a to už je bez výjimky smrtelné. Tvrzení NASA o rychlém skonu má ale trhliny – během vyšetřování se zjistilo, že tři dýchací přístroje ze 4 byly použité! Dva z nich byly přitom ze 70 – 90% vydýchané! To odpovídá cca. 5 minut použití při normální frekvenci dechu. Pokud ale byla posádka naživu a přístroje použila, jistě astronauti dýchali rychle a proto spotřebovali tolik zásob. Jak to ale bylo ve skutečnosti se už asi nikdy nedozvíme.
NASA se nakonec s pozůstalými rodinami dohodla na mimosoudním odškodnění.
Zkoumání příčin havárie měla za úkol speciální komise, kterou jmenoval Ronald Reagan. Bylo v ní 13 předních odborníků, za všechny jmenujme Neila Armstronga, Charlese Yeagera (první člověk, který letěl nadzvukovou rychlostí), nebo Richard Feynman (nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1965). Byl to právě Feynman, který demonstroval ztrátu pružnosti těsnících kroužků, když na tiskové konferenci jeden z nich ponořil do vody s kostkami ledu.

A tohle je ten inkriminovaný obláček, o kterém psal Lakely.