10 let od prvního startu Atlasu V
Napsal: 23.8.2012 23:45
21.8.2002 – Premiérový start rakety Atlas V
21. srpna 2002 se na oběžnou dráhu dostala telekomunikační družice Hot Bird 6. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého, ale nás zajímá nosič – tím byla raketa Atlas V – nejmladší člen rodiny Atlas, který se postupně vypracoval v jednu z nejspolehlivějších raket.
O výrobu Atlasu V se v současné době stará konsorcium firem Boeing a Lokheed Martin zvané ULA, ale byla to právě firma Lokheed, která se před více než deseti lety pustila do výroby tohoto nosiče. Nápad to byl skvostný – raketa vsadila na modulární konstrukci, která se tehdy prosazovala jen pomalu. Raketa je v tomto případě jakousi velkou stavebnicí, která se skládá do finální podoby přesně podle požadavků zákazníka a specifik oběžné dráhy a vynášeného nákladu.
Srdcem rakety je centrální stupeň CCB (Common Core Booster) – na jeho spodní straně bychom našli dvoukomorový motor RD-180. Historie tohoto motoru sahá až k sovětské lunární raketě N-1. Ta byla sice neúspěšná, ale díky ní vznikl motor RD-170, který dodnes létá na raketách Zenit. Jeho vylepšením vznikl RD-180 o kterém se často mluví jako o jednom z nejlepších raketových motorů v historii vůbec. spaluje kerosin a kapalný kyslík a má uzavřenou konstrukci s dvojicí spalovacích komor a trysek. Centrální stupeň má průměr 3,81 metru a výšku 32,46 metru. Vejde se do něj celkově 285 tun paliva.
Na druhém stupni bychom našli spolehlivého pokračovatele tradice, která začala už v roce 1958 – stupeň Centaur V1 na kapalný kyslík a vodík. Právě on obsahuje počítač s programem řídícím let.
Speciálně pro potřeby Atlasu V vznikly urychlovací bloky na tuhá paliva (prakticky vzato vychází z konstrukce urychlovačů z raket Delta).
Na tomto místě bychom se měli chvilku zastavit. Modularita Atlasu umožňuje vytvořit různé varianty nosiče – od nejslabší verze, která na LEO vynese „jen“ necelých 10 tun, až po téměř dvojnásobné náklady. Aby bylo možné se v jednotlivých verzích vyznat, vždycky se ke konkrétnímu kusu rakety dodává trojčíslí, které udává její přesnou konfiguraci.
První číslo je buďto 4 nebo 5 a udává průměr aerodynamického krytu v metrech.
Druhé číslo značí počet urychlovacích motorů – od nuly do pěti.
Třetí číslo udává počet motorů druhého stupně.
Pak je tu ještě jedno pravidlo, ale to nás v současné době trápit nemusí. Pokud by na druhém místě nebylo číslo, ale písmeno H, jednalo by se o těžkotonážní (Heavy) verzi, o které se píše níže ve článku.
Ze všech verzí má nejvíce startů na svém kontě varianta 401 (4metrový kryt, žádné urychlovací motory a jednomotorový Centaur).
Od doby svého vzniku se Atlas V se Atlas V stal jednou z nejspolehlivějších raket. Na svém kontě má již 31 startů, přičemž pouze jedinkrát došlo k závadě (a to ještě na horním stupni). Atlas vynesl do kosmu mnoho známých družic a sond – za všechny jmenujme třeba MRO, New Horinzons, SDO, JUNO, či Curiosity.
A jaká bude budoucnost této rakety? Existuje hned několik směrů – v první řadě se v poslední době hodně mluví o certifikaci tohoto nosiče pro lety s posádkou, kromě toho stále existují reálné konfigurace, které nikdy do kosmu neletěly (402, 412, 502, 511, 512, 522, 532, 542, 552). Bystrým čtenářům jistě neušlo, že tyto konfigurace mají jednoho společného jmenovatele a tím je druhý stupeň rakety – Centaur V2 se zatím nenasadil. Raketě by oproti klasické V1 verzi přidal zhruba dvě tuny na nosnosti. Kromě toho ještě existují další, trochu divočejší verze téhle rakety. Varianta Heavy vychází z myšlenky, kterou aplikuje Delta IV Heavy. Šlo by tedy o spřažení tří prvních stupňů do jediného. Těžko ale soudit, jestli tahle verze vůbec někdy vznikne. Pokud ano, bude její nosnost na LEO atakovat 30tunovou hranici.
21. srpna 2002 se na oběžnou dráhu dostala telekomunikační družice Hot Bird 6. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého, ale nás zajímá nosič – tím byla raketa Atlas V – nejmladší člen rodiny Atlas, který se postupně vypracoval v jednu z nejspolehlivějších raket.
O výrobu Atlasu V se v současné době stará konsorcium firem Boeing a Lokheed Martin zvané ULA, ale byla to právě firma Lokheed, která se před více než deseti lety pustila do výroby tohoto nosiče. Nápad to byl skvostný – raketa vsadila na modulární konstrukci, která se tehdy prosazovala jen pomalu. Raketa je v tomto případě jakousi velkou stavebnicí, která se skládá do finální podoby přesně podle požadavků zákazníka a specifik oběžné dráhy a vynášeného nákladu.
Srdcem rakety je centrální stupeň CCB (Common Core Booster) – na jeho spodní straně bychom našli dvoukomorový motor RD-180. Historie tohoto motoru sahá až k sovětské lunární raketě N-1. Ta byla sice neúspěšná, ale díky ní vznikl motor RD-170, který dodnes létá na raketách Zenit. Jeho vylepšením vznikl RD-180 o kterém se často mluví jako o jednom z nejlepších raketových motorů v historii vůbec. spaluje kerosin a kapalný kyslík a má uzavřenou konstrukci s dvojicí spalovacích komor a trysek. Centrální stupeň má průměr 3,81 metru a výšku 32,46 metru. Vejde se do něj celkově 285 tun paliva.
Na druhém stupni bychom našli spolehlivého pokračovatele tradice, která začala už v roce 1958 – stupeň Centaur V1 na kapalný kyslík a vodík. Právě on obsahuje počítač s programem řídícím let.
Speciálně pro potřeby Atlasu V vznikly urychlovací bloky na tuhá paliva (prakticky vzato vychází z konstrukce urychlovačů z raket Delta).
Na tomto místě bychom se měli chvilku zastavit. Modularita Atlasu umožňuje vytvořit různé varianty nosiče – od nejslabší verze, která na LEO vynese „jen“ necelých 10 tun, až po téměř dvojnásobné náklady. Aby bylo možné se v jednotlivých verzích vyznat, vždycky se ke konkrétnímu kusu rakety dodává trojčíslí, které udává její přesnou konfiguraci.
První číslo je buďto 4 nebo 5 a udává průměr aerodynamického krytu v metrech.
Druhé číslo značí počet urychlovacích motorů – od nuly do pěti.
Třetí číslo udává počet motorů druhého stupně.
Pak je tu ještě jedno pravidlo, ale to nás v současné době trápit nemusí. Pokud by na druhém místě nebylo číslo, ale písmeno H, jednalo by se o těžkotonážní (Heavy) verzi, o které se píše níže ve článku.
Ze všech verzí má nejvíce startů na svém kontě varianta 401 (4metrový kryt, žádné urychlovací motory a jednomotorový Centaur).
Od doby svého vzniku se Atlas V se Atlas V stal jednou z nejspolehlivějších raket. Na svém kontě má již 31 startů, přičemž pouze jedinkrát došlo k závadě (a to ještě na horním stupni). Atlas vynesl do kosmu mnoho známých družic a sond – za všechny jmenujme třeba MRO, New Horinzons, SDO, JUNO, či Curiosity.
A jaká bude budoucnost této rakety? Existuje hned několik směrů – v první řadě se v poslední době hodně mluví o certifikaci tohoto nosiče pro lety s posádkou, kromě toho stále existují reálné konfigurace, které nikdy do kosmu neletěly (402, 412, 502, 511, 512, 522, 532, 542, 552). Bystrým čtenářům jistě neušlo, že tyto konfigurace mají jednoho společného jmenovatele a tím je druhý stupeň rakety – Centaur V2 se zatím nenasadil. Raketě by oproti klasické V1 verzi přidal zhruba dvě tuny na nosnosti. Kromě toho ještě existují další, trochu divočejší verze téhle rakety. Varianta Heavy vychází z myšlenky, kterou aplikuje Delta IV Heavy. Šlo by tedy o spřažení tří prvních stupňů do jediného. Těžko ale soudit, jestli tahle verze vůbec někdy vznikne. Pokud ano, bude její nosnost na LEO atakovat 30tunovou hranici.
