po menší přestávce pokračujeme
XSM-64/G-26 NAVAHO II
První fáze testování skončila a v duchu malých, ale jistých kroků se program posunul do další fáze, která pokračoval v dalším ověřování životaschopnosti systému. Bohužel systému, který už byl dávno ve zpoždění se značně překročeným rozpočtem, což dohromady hraje v neprospěch projektu, který se tím stává zastaralý. V takových případech je běžné, že se začne hodnotit, zda je nutné pokračovat dál, když se paralelně rýsuje perspektivnější technologie.
Po úspěšném ukončení zkoušek na letovém demonstrátoru X-10, v rámci fáze I, byl čas přejít do fáze II, která spočívala ve stavbě střely se startovacím stupněm ve 2/3 velikosti oproti finální podobě z fáze III. Ve fázi II se jedná o nám již známou dvoustupňovou konfiguraci poháněnou raketovým prvním stupněm, na kterém je upevněn druhý stupeň poháněn náporovými motory. NAA k tomuto kroku přistoupila, jako k další testovací fázi označenou jako XSM-64/G-26, z důvodu dosažení rychlosti M=3 pro získání dat, které inženýři potřebovaly. Pro takovou sestavu bylo použito dvou rozdílných pohonů, které procházeli vývojem a následnými zkouškami, kdy například v případě náporového motoru byl postaven demonstrátor motoru o půl metrovém průměru, který byl instalován na raketě X-7 z dílny firmy Lockheed Martin, kde uskutečnili sedm startů s jedním zcela úspěšným letem a dvěma částečně úspěšnými lety. U raketového motoru XLR-43 došlo k zážehu s dosažením tahu 540 kN, u kterého byla v konstrukci stále použita dvojitá stěna trysky z německého návrhu, ale pro G-26 měl být už použit motor XLR-71 s tryskou ze spojených trubek, jakou známe dnes. Dne 23. prosince 1952 byl uvolněn kontrakt na kompletní vývoj G-26 NAVAHO II obsahující deset kusů řízených střel, třináct raketových stupňů a pět kusů astro-inerciálního navigačního systému N-6, kdy první dodávka měla proběhnout do roku 1953 a první vypuštění do roku 1956, přičemž první lety měly být řízeny dálkově. Department of Defence (DOD) označilo projekt NAVAHO za prioritní a letectvo akceptovalo možný risk urychleného startu spojený s vysokým tempem a tlakem na plný letový scénář, a to i přes problémy s navigačním systémem XN-6 a raketovým stupněm. Další problém představoval nedostatek svařitelné titanové slitiny, která měla být použita v celé konstrukci střely, což vedlo k použití nerezové oceli místo titanu a tím pádem se zvyšovala váha celé sestavy.
Nyní se zastavíme na chvíli u navigačního systému, který NAA vyvinula pro NAVAHO. Pro systém vznikly dva gyroskopy NAVAN s akcelerometry a nový tranzistorový počítač s označením NATAN a celý systém byl testován v první řadě na letounu Convair T-29 při šedesáti čtyřech letech. Po zhodnocení výsledků přistoupila NAA k testům přímo na X-10 z mysu Canaveral a dodatečné testy byly prováděny na palubě letounu C-131, aby mohl být systém N-6A, označení pro NAVAHO II, namontován do XSM-64/G-26. Letectvo v průběhu programu požadovalo vysokou přesnost při dopadu na cíl označenou jako CEP (Circular Error Probability - Pravděpodobná kruhová odchylka), ale v případě G-26 postačila poměrně velkorysá odchylka 3,6 km. Pozdější značně vylepšená verze N-6B určená pro třetí fázi NAVAHO, se ale svého letu nedočkala, protože byl program nečekaně zrušen.
Pro nadcházející letové zkoušky musela NAA vybudovat potřebné zázemí na mysu Canaveral, kde bylo potřeba postavit montážní budovy, odpalovací zařízení na LC-9 a v neposlední řadě přistávací dráhu o délce tři kilometry. Počátkem roku 1953 došla NAA k závěru, že bude nutné další technické vylepšení projektu, a to především v oblasti raketového motoru, kdy závěrem bylo zlepšení výkonu a logistiky provozu přechodem na jiný typ paliva, konkrétně z alkoholu na petrolej. Ovšem většina zdrojů uvádí, že G-26 dále létala na původní typ paliva a motor, který využíval již petrolej, označený jako LR-83, posloužil jako základ pohonu pro rakety Thor, Jupiter a Atlas. Důvodem, proč nebyl LR-83 použit pro G-26 bylo pravděpodobně zpoždění celého programu, kterému šlapal na paty vývoj právě raket Thor, Jupiter a Atlas. To však neotřásalo důvěrou letectva v projekt a roku 1955 uzavřelo druhý kontrakt navyšující počet o dalších dvanáct střel, dvacet jedna raketových stupňů a šest kusů navigačního systému N-6 a v celkovém součtu se tím dostáváme na dvacet dva střel, třicet čtyři raketových stupňů a jedenáct kusů navigačního počítače. Roku 1956 měly začít letové testy z Cape Canaveral, které se opět díky technickým problém posouvaly.
pokračování příště ...