Zhruba před dvěma měsíci jsem sliboval, že se pochlubím se svým posledním velkým úspěchem. Konečně jsem po dlouhé době doma a tak vám mohu předvést své dílo.
Někteří z vás si jistě pamatují mou velkou meziplanetární loď
Prometheus, kterou jsem postupně testoval a vylepšoval. Nebyla špatná, ale nedostal jsem se s ní dále než na Dunu a zpět. Nyní jsem celý koncept přepracoval a vytvořil již čtvrtou generaci tohoto plavidla:

- Prometheus 4.0
Utnul jsem velkolepé představy o obří lodi a snažil se vytvořit co nejefektivnější přepravní prostředek. Na obrázku výše jej můžete vidět i s připojenou výsadkovou lodí Albert Einstein druhé generace, která také prošla velkým přepracováním. Ale o tom později. Prometheus se skládá s hlavní palivové nádrže, dvou vedlejších, ke kterým jsou připojeny hlavní motory, čtyř postranních nádrží pro RCS, malého dokovacího portu pro připojení tankeru a pilotované lodi pro výměnu posádky, obytné sekce a konečně jednoho velkého dokovacího portu pro připojení lodi Albert Einstein. Po dvou meziplanetárních letech jsem uznal, že by bohatě stačili malé radiální RCS nádrže a také bych zrušil dva motory na hlavní nádrži. Jejich účel je pouze při potřebě náhlého zvýšení tahu v případě nouze. Teď už vím, že s důkladným plánovaním manévrů tato nutnost odpadá a tudíž budou motory i velké RCS nádrže v příští generaci lodě odstraněny pro úsporu hmotnosti. Jediným designovým prvkem, který jsem si neodpustil a nehleděl na hmotnost jsou postranní sloupy el. baterií a tvar solárních panelů. Loď přeci musí vypadat reprezentativně
Teď už ale k onomu úspěchu, kterým není loď samotná, ale to, jak s ní pracuju. Dříve Prometheus kotvil 1000 km nad povrchem Kerbinu. To není tak energeticky náročné pro zážehy do meziplanetárního prostoru jako nízká oběžná dráha, ale pořád to není ono a spotřeba paliva je velká. Při vyšších orbitách už je zase náročné dokování pro dotankování a výměnu posádky. Dostal jsem ale geniální nápad. Loď kotví na oběžné dráze Munu ve výšce 2000 km. Tato výška je jen o něco málo menší než je gravitační sféra vlivu Munu a únik je tudíž velmi jednoduchý. Navíc 2000 km není pro dokování příliš náročné. Další výhodou této pozice je, že při dobrém naplánování zážehu od Kerbinu stačí tankeru nebo pilotované lodi opravdu jen lehce "líznout" gravitační sféru vlivu Munu a pak lehounce přibrzdit a jsem na správné orbitě. (Snad zkušení hráči chápou, jak to myslím a jak to funguje, kdyby ne, klidně se ptejte, rád vám to vysvětlím nějak detailněji a jednodušeji.) Největší výhodou této parkovací orbity je však směšné množství paliva pro meziplanetární zážeh. Delta v pouhých 4 m/s !!! Čím je to způsobeno? Je potřeba využít oběh Munu kolem Kerbinu. Představte si, jak velkou rychlostí obíhá Kerbin. A teď jak velkou rychlostí obíhá Mun. V okamžiku, kdy mají stejný směr pohybu vůči Kerbolu, tedy když je Kerbin mezi Munem a Kerbolem se tyto rychlosti sčítají a gravitační prak pro vaši loď je ohromný. Tudíž stačí jen mírné pošťouchnutí a letíte vstříc vnějším planetám. K následný zážeh k Duně tak stačí delta v kolem 400 m/s, což je tuším méně než polovina oproti zážehu z LKO. Stejný princip lze využít při cestách k v nitřním planetám, kdy je jen potřeba využít Munu, když se nachází mezi Kerbinem a Kerbolem a jeho směr oběhu je tudíž opačný než směr oběhu planety. Chce si to trochu pohrát s plánovačem manévrů na mapě, ale brzy pochopíte jak to všechno funguje.
Během svých letů se samozřejmě snažím využívat i další způsoby úspory paliva. Abyste se od Kerbinu trefili, řekněme k Duně, tak, aby výsledná periapsida byla nějakých optimálních 100 - 200 km, to se vám poštěstí při jednom pokusu z tisíce. Důvodem je rozdílný sklon oběžných drah. Proto většina začátečníků přilétne k cizím planetám na velmi vysoké polární oběžné dráze a potom spálí tuny paliva na změnu inklinace a snižování periapsidy. Je to tak?

Řešení je jednoduché: korekční zážehy po cestě. Já osobně provádím jeden zhruba v polovině, nebo v místě, kde se roviny oběžných drah protínají (Ascending/Descending Node). Pokud výsledná periapsida není stále optimální, provádím druhý korekční zážeh
ihned po vstupu do sféry gravitačního vlivu cílové planety. Čím dále od svého cíle provádíte korekční zážeh, tím méně je potřeba paliva. To je snad jasné. Důležité je, sledovat při korekčním zážehu na mapě nejen výslednou periapsidu, ale také sklon budoucí orbity. Musí být rovnoběžný s oběžnou rovinou planety, jinak skončíte zase na polární dráze. Pokud na ní skončit chcete, tak to je jiná
Dalším velkým pomocníkem jsou měsíce. Především Ike, Mun a tři velké měsíce u Jool. Ty vám svou gravitací velmi pomohou se změnami oběžných drah jak při brždění při příletu, přeletech mezi nimi, tak při návratu na Kerbin. Stačí si jen hrát s plánovačem manévru a zkoušet. Až vám tyto principy vlezou pod kůži, bude to velmi jednoduché. Když si vzpomenu, jak velké rakety jsem pro Jool potřeboval ve svých začátcích a jaké mi stačí dneska... Rozdíl je markantní.
Posledním výrazným pomocníkem je samozřejmě aerobraking, který zde všichni, předpokládám, znají a není třeba jej vysvětlovat. Důležité je znát správnou periapsidu, abyste zkončili na požadované orbitě a nevylétli zpět do meziplanetárního prostoru, nebo se nezřítili na povrch. U Duny je to přibližně kolem 12 km, u Kerbinu 40 km (výsledná Apoapsida bude u orbity Munu). U Joolu aerobraking nevyužívám, kvůli velkému riziku pádu na planetu. Tam je ale zase daleko výhodnější použít gravitační brzdu od některého z měsíců.
Zpět k Prometheovi. Za pomocí výše uvedených metod jsem s nejnovější lodí absolvoval dvě cesty - na Dunu a měsíček Gilly. Po obou návratech jsem měl v nádržích více než polovinu paliva! Chystám se tedy na historicky první pilotovanou cestu k plynnému obru a cílem přistání bude Vall. Tylo a nejspíš ani Laythe není má výsadková loď schopna zvládnout.

- těsný průlet kolem Ike, která pomohla svou gravitací mému návrtau na Kerbin.
Nyní pár slov o výsadkové lodi Albert Einstein. Tato loď je znovupoužitelná. Nezůstává tudíž po použití na oběžné dráze cílového tělesa, ale Prometheus ji vozí zpět nad Mun pro dotankování. Její design je čistě účelový (narozdíl od
předšlé genarace a od velmi povedného předchůdce Hopper). Loď je vybavena dvěma brzdícími a čtyřmi hlavními padáky pro efektnivní brždění a dále dvě hlavními motory. Ve spodní části je namísto klasických reflektorů vybavena dvěma kusy letadlových podvozků. Ty jsou sice výrazně těžší než obyčejné reflektory, ale jejich svit je velmi výrazný, dosvítí mnohem dále a jsou tudíž velkým přínosem pro bezpečné přistávání v noci. Klasické reflektory používám pouze pro dokování ve stínu, pro tento účel jsou dostačující. Loď je navíc vybavena dvěma žebříky, které zajistí pohodlnou dostupnost použitých padáků pro jejich zabalení pro další použití.

- Bob Kerman připravuje na povrchu Duny padáky pro jejich další použití.
Momentálně se Prometheus nachází zpět u Munu, byl dotankován a čeká na výměnu posádky, která se tentokrát vydá dál, než se kdy noha kerbonauta vydala.

- aerobraking při návratu. Je zajímavé, že se kerbonauti dostanou po dlouhé cestě tak blízko k domovu, aby se vzápětí vzdálili, zakotvili u Munu a čekali na novou posádku, která je vystřídá.

- tankování na oběžné dráze Munu pomocí bezpilotní lodě, která poté zakončí svou existenci pádem na povrch měsíce.

- víceúčelová loď Europa určená pro krátkodobé až střednědobé mise už veze novou posádku, která se s Prometheem vydá na měsíc Vall.