K těm rychlým časům od startu k zadokování jen pro upřesnění dodávám, že už v září 1966 se pilotovaná loď Gemini 11 spojila na oběžné dráze s cílovým tělesem Agena už 1 hodinu a 34 minut po startu. Viz
https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_11 . V zásadě k tomu tedy není potřeba žádná supermoderní a superpřesná technika, ale jde spíš o správné načasování ("sfázování") přeletu cílového tělesa nad místem startu kosmické lodi. Je třeba, aby v okamžiku, kdy rovina dráhy cílového tělesa protíná polohu kosmodromu (a kdy kvůli tomu musí startovat kosmická loď), cílové těleso právě prolétalo nad kosmodromem (plus mínus pár desítek sekund podle toho, jak rychle se loď dostane na oběžnou dráhu). Pak v principu stačí doletět do apogea přeletové dráhy (cca 30 až 50 minut po startu) a tam vyrovnat rychlost (cirkularizovat dráhu) s cílovým tělesem, které se právě nachází v té oblasti. Celkově by se to tedy mělo dát stihnout cca do hodiny po startu a spotřeba paliva by přitom byla prakticky stejná, jako při pomalejším stíhání a přibližování.
Samozřejmě jde i o bezpečnost, protože během kratší doby příletu je i kratší doba na řešení případných nepřesností nebo problémů. Proto se v současnosti u Sojuzů MS standardně používá ten cca tříhodinový profil příletu k ISS. I tak je k tomu potřeba dobré "sfázování" a i kvůli tomu se často pár týdnů před plánovaným startem Sojuzu MS upravuje dráha ISS pomocí motorů připojené nákladní lodi Progress tak, aby to "sfázování" co nejlépe vyšlo. Tříhodinový přílet pilotovaného Sojuzu MS k ISS poprvé proběhl v říjnu 2020 s lodí Sojuz MS-17 a od té doby byl použit už celkem 10x (MS-17, 18, 19, 21, 22, 24, 26, 27, 28, 29). Je spíš výjimka, když se letí delší profil.
A ještě úplně čistě teoreticky je možné, že s cílovým tělesem by se dalo spojit za méně než 30 minut od startu, kdyby se pro vzlet použilo strmější stoupání a přímé navedení na vyšší kruhovou oběžnou dráhu (např. ve výší ISS, tedy cca 420 km) samotnou raketou (takové profily startu se občas používají pro některé družice). V takovém případě by se loď dostala do blízkostí cílového tělesa už cca 10 minut po startu a dokonce by měla plné nádrže pohonných hmot pro závěrečné přilížení a spojení s cílovým tělesem. Je fakt, že takovýto způsob navedení na oběžnou dráhu by snížil nosnost rakety o cca 10%, ale rozhodně by to teoreticky šlo. Největším problémem by v tomto případě byla bezpečnost, protože kdyby raketa musela ve výšce nad 300 km přerušit start (selhal by pohon), pak by se kosmická loď vracela do atmosféry příliš prudce, což by znamenalo mnohem větší přetížení a tepelné zatížení štítu lodi. Proto je to spíš teoretická záležitost. Chtěl jsem jen ukázat, že rychlé přílety k cílovým tělesum na oběžné dráze nevyžadují více paliva v lodi, ani neobvykle přesné navádění, ale vyžadují předchozí "sfázování" obou těles a vysokou spolehlivost rakety i lodi.