Velmi dobře! Raven opět nezklamal a je na řadě.
Zde je kompletní snímek přední strany roveru Sojourner z mise Mars Parhfinder 1996 (NASA/JPL), ze kterého je výřez v hádance.
Soustava 2 předních čb kamer v kombinaci s 5 laserovými projektory fungovala následovně:
(třetí čb kamera byla vzadu, vedle APXS)
Laserové projektory byly namontovány tak, aby před vozítko vysílaly vertikální světelné plochy v křížovém vzoru, viz ilustrace. V kamerách pak každý pruh vypadal jako nepravidelně přerušovaná čára, což bylo způsobeno nerovnostmi terénu. Detekce nebezpečí byla v tomto systému založena na triangulaci, pomocí níž se měřila velikost překážky a/nebo plochy, na kterou pás světla dopadl, a na "prahování", pomocí něhož se rozhodovalo, zda naměřená velikost znamená nebezpečí, nebo ne. Prahování patří mezi nejjednodušší metody segmentace. Prahováním izolujeme struktury, jejichž hodnota přesahuje hodnotu prahu či padne do zadaného intervalu.
Když se vozítko navigovalo, používalo pravou i levou kameru, aby vnímalo potenciální nebezpečí, a aby vyhodnotilo, zda se dokáže bezpečně otočit na místě. Během jízdy se periodicky zastavovalo (přibližně při každém otočení kol) a postupně rozsvěcovalo jednotlivé laserové projektory, z nichž pro každý sejmulo pět scanovacích čar. Výsledkem bylo pole hodnot průsečíků pásů světla se scanovacími čarami o velikosti 5 x 5.
Tyto výsledky se pak analyzovaly. V principu šlo o porovnání s hodnotami zmíněných průsečíků v plochém terénu tak se zjistily vyvýšeniny či propadliny. Jejich hodnoty byly zpracovány "prahováním", přičemž prahové hodnoty určené na základě pozemního testování vozítka. Když pak vozítko například zjistilo překážku vpravo, zastavilo se, otočilo se doleva a popojelo vpřed. Pokud se žádné další překážky nedetekovaly, předalo se řízení základnímu navigačnímu algoritmu, který navedl vozítko opět na přímou cestu k bodu průjezdu. V extrémně drsném terénu vozítko nemuselo být schopné dostat se k dalšímu bodu průjezdu v předpokládané době. Pak ovšem vygenerovalo chybové hlášení, které bylo při dalším přenosu předáno operátorovi na Zemi, který pak situaci analyzoval a vyřešil. Řešením bylo zadat nové a méně vzdálené body průjezdu s realističtějšími časovými odhady, nebo zvýšit prahové hodnoty (vozítko pak jelo "tvrději", bylo však vystavené většímu nebezpečí), anebo použití nízkoúrovňových malých pohybů k vyvedení vozítka z jeho současné polohy.
