Historie kosmických programů: Speciál
Napsal: 10.12.2011 12:38
Proč Sovětský svaz nepřistál na Měsíci.
Rád bych vám představil první odbočení v našem seriálu o historii kosmických programů a lodí. Dnes se podíváme v návaznosti na minulý díl seriálu na důvody, proč Sovětský svaz nepřistál na Měsíci. Důvodů je velké množství a zde není dostatek místa je všechny jmenovat. Podíváme se tedy jen za těmi hlavními a situací, která vládla v SSSR na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Američané se během šedesátých let obávali toho, že v závodě o Měsíc je Rusové opět předhoní. I proto byly všechny práce na projektu Apollo poměrně uspěchané. To mělo za následek nehodu Apolla 1(Ke které se blíže podíváme v některém dalším speciálu našeho seriálu). Tehdy získali Rusové asi největší šanci, jak předhonit americký program a neztratit tak svoji vedoucí pozici. Vnímal to tak i celý svět. A Sovětský svaz se o to pokusil, ale ani tento jedinečný moment nebyli schopni využít. Na bedra Sovětského kosmického programu se vršily hlavně organizační a technické nedostatky, které přeřvávaly už od letu Jurije Gagarina.
Těchto nedostatků bylo několik, od čistě organizační, přes politické až k technickým.
Sovětský svaz pro let k Měsíci vyvinul loď Sojuz, která měla být schopna dopravit k Měsíci dva kosmonauty. Loď však postihlo ve stejném roce jako Apollo 1 neštěstí. Při prvním vesmírném letu zahynul Vladimir Komarov při návratu na Zemi. Celý let provázely velké problémy. Nevyklopil se solární panel a loď tak bojovala s neustálým nedostatkem elektrické energie, tím začaly kolabovat důležité přístroje. Nakonec se kosmonautovi podařilo loď úspěšně navést do atmosféry, bohužel však vystřelovací a stabilizační padák, který měl rozvinout hlavní padák, byl příliš velký a utrhl ten hlavní. Kosmonaut zahynul nárazem o zem.
Byla to jasná ukázka toho, jak to může dopadnout, když se nevyšle žádná zkušební bezpilotní loď. Sojuz nebyl odzkoušen v bezpilotním režimu a hned při prvním letu byl na jeho palubě kosmonaut. Spěch při stavbě lodi a špatná organizace několika závodů a konceptů lodi nakonec vedla k tragické katastrofě.
Byl to asi nejcitelnější nedostatek, který v součinnosti s mnoha dalšími aspekty vedl k tomu, že Sovětský svaz nebyl schopen vyslat člověka k Měsíci, natož přistát na Měsíci.
Příčiny neúspěchu však můžeme hledat už v roce 1964. Tehdy Sovětský svaz teprve schválil vývoj lodi, schopné dopravit kosmonauty na Měsíc. Tehdejší vedení, považovalo výzvu prezidenta Kennedyho jen jako gesto a proto se rozjezd projektu značně zdržel.
Další problém byla organizace. Na projektu Měsíční lodi začaly pracovat dvě firmy. Každá z trochu jiným projektem. To vedlo k tříštění finančních zdrojů a značnému zpomalování vývoje.
Zde se také poprvé ve velké míře ukázalo, že informační embargo a tajení všeho kolem kosmonautiky je na překážku. Oproti Američanům, kteří při vývoji spolupracovali s univerzitami a mnoha instituty z celého světa, Sovětský program se musel spolehnout jen na firmy a ústavy, které přímo spadaly pod Kreml a jakákoli výměna poznatků tak byla hodně ztížena. Což v konečném důsledku vedlo k zaostávání ve vývoji technologií potřebných pro uskutečnění letu.
Vrátím se ještě jednou k financím. Zatímco Američané dali do vývoje Saturnu 5 a Apolla přes 24 miliard dolarů, Sovětský svaz v přepočtu jen 4,5 miliardy dolarů. Z toho se financovala nejen obří raketa N1, ale také obě koncepce lodí (L1 a L3)
Samotná raketa N1, která měla dopravit Rusy k Měsíci, byla špatně technologicky řešena. Sovětský svaz tehdy neuměl vyvinout tak silné kyslíko-vodíkové motory a proto v prvním stupni bylo 24 motorů. Americký Saturn 5 jich měl pouze pět. Zařídit správnou činnost a řízení tolika motorů, bylo zase nad elektronické možnosti tehdejší Sovětské techniky.
Z celkem 4 startů skončily všechny neúspěchem. Při jednom výbuchu, ještě na startovací rampě přišlo o život několik desítek lidí.
Rusko nakonec na Měsíci nepřistálo. Jako náhradní program však vyslalo na Měsíční povrch dva Lunochody, první automatické pojízdné stroje na Měsíc a dopravilo několik stovek gramů Měsíční horniny na Zemi, pomocí návratových sond Luna.
Mnozí poukazují na to, že nezdar Měsíčního programu a finanční náročnost jeho vývoje byla první velkou ránou, která později vedla k pádu Sovětského svazu.
Dvě rakety N1 na startovacích rampách. (1970)
Porovnání modelů raket Saturn 5 a N1.
Porovnání modelů prvního Sojuzu a koncepce lodi L1, která nakonec v bezpilotní verzi Měsíc obletěla pod názvem Zond, bohužel při přistání dopadla na Zemi příliš rychle.
Zond 3 a jeho plánovaný vzhled i s přistávacím modulem. Rusové plánovali, že poletí dva kosmonauti, přičemž jen jediný z nich přistane. tehdy ještě neměly Sojuzy průlez ve stykovacím zařízení a kosmonaut, který by měl přistát na Měsíci měl vystoupit do volného prostoru a přeručkovat do Lunárního modulu.
Přistání jediného kosmonauta na povrchu by tak bylo velice riskantní.
Na Měsíci nakonec úspěšně přistály Lunochody a zaznamenaly úspěch ve své výdrži a množství nasbíraných dat.
Rád bych vám představil první odbočení v našem seriálu o historii kosmických programů a lodí. Dnes se podíváme v návaznosti na minulý díl seriálu na důvody, proč Sovětský svaz nepřistál na Měsíci. Důvodů je velké množství a zde není dostatek místa je všechny jmenovat. Podíváme se tedy jen za těmi hlavními a situací, která vládla v SSSR na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Američané se během šedesátých let obávali toho, že v závodě o Měsíc je Rusové opět předhoní. I proto byly všechny práce na projektu Apollo poměrně uspěchané. To mělo za následek nehodu Apolla 1(Ke které se blíže podíváme v některém dalším speciálu našeho seriálu). Tehdy získali Rusové asi největší šanci, jak předhonit americký program a neztratit tak svoji vedoucí pozici. Vnímal to tak i celý svět. A Sovětský svaz se o to pokusil, ale ani tento jedinečný moment nebyli schopni využít. Na bedra Sovětského kosmického programu se vršily hlavně organizační a technické nedostatky, které přeřvávaly už od letu Jurije Gagarina.
Těchto nedostatků bylo několik, od čistě organizační, přes politické až k technickým.
Sovětský svaz pro let k Měsíci vyvinul loď Sojuz, která měla být schopna dopravit k Měsíci dva kosmonauty. Loď však postihlo ve stejném roce jako Apollo 1 neštěstí. Při prvním vesmírném letu zahynul Vladimir Komarov při návratu na Zemi. Celý let provázely velké problémy. Nevyklopil se solární panel a loď tak bojovala s neustálým nedostatkem elektrické energie, tím začaly kolabovat důležité přístroje. Nakonec se kosmonautovi podařilo loď úspěšně navést do atmosféry, bohužel však vystřelovací a stabilizační padák, který měl rozvinout hlavní padák, byl příliš velký a utrhl ten hlavní. Kosmonaut zahynul nárazem o zem.
Byla to jasná ukázka toho, jak to může dopadnout, když se nevyšle žádná zkušební bezpilotní loď. Sojuz nebyl odzkoušen v bezpilotním režimu a hned při prvním letu byl na jeho palubě kosmonaut. Spěch při stavbě lodi a špatná organizace několika závodů a konceptů lodi nakonec vedla k tragické katastrofě.
Byl to asi nejcitelnější nedostatek, který v součinnosti s mnoha dalšími aspekty vedl k tomu, že Sovětský svaz nebyl schopen vyslat člověka k Měsíci, natož přistát na Měsíci.
Příčiny neúspěchu však můžeme hledat už v roce 1964. Tehdy Sovětský svaz teprve schválil vývoj lodi, schopné dopravit kosmonauty na Měsíc. Tehdejší vedení, považovalo výzvu prezidenta Kennedyho jen jako gesto a proto se rozjezd projektu značně zdržel.
Další problém byla organizace. Na projektu Měsíční lodi začaly pracovat dvě firmy. Každá z trochu jiným projektem. To vedlo k tříštění finančních zdrojů a značnému zpomalování vývoje.
Zde se také poprvé ve velké míře ukázalo, že informační embargo a tajení všeho kolem kosmonautiky je na překážku. Oproti Američanům, kteří při vývoji spolupracovali s univerzitami a mnoha instituty z celého světa, Sovětský program se musel spolehnout jen na firmy a ústavy, které přímo spadaly pod Kreml a jakákoli výměna poznatků tak byla hodně ztížena. Což v konečném důsledku vedlo k zaostávání ve vývoji technologií potřebných pro uskutečnění letu.
Vrátím se ještě jednou k financím. Zatímco Američané dali do vývoje Saturnu 5 a Apolla přes 24 miliard dolarů, Sovětský svaz v přepočtu jen 4,5 miliardy dolarů. Z toho se financovala nejen obří raketa N1, ale také obě koncepce lodí (L1 a L3)
Samotná raketa N1, která měla dopravit Rusy k Měsíci, byla špatně technologicky řešena. Sovětský svaz tehdy neuměl vyvinout tak silné kyslíko-vodíkové motory a proto v prvním stupni bylo 24 motorů. Americký Saturn 5 jich měl pouze pět. Zařídit správnou činnost a řízení tolika motorů, bylo zase nad elektronické možnosti tehdejší Sovětské techniky.
Z celkem 4 startů skončily všechny neúspěchem. Při jednom výbuchu, ještě na startovací rampě přišlo o život několik desítek lidí.
Rusko nakonec na Měsíci nepřistálo. Jako náhradní program však vyslalo na Měsíční povrch dva Lunochody, první automatické pojízdné stroje na Měsíc a dopravilo několik stovek gramů Měsíční horniny na Zemi, pomocí návratových sond Luna.
Mnozí poukazují na to, že nezdar Měsíčního programu a finanční náročnost jeho vývoje byla první velkou ránou, která později vedla k pádu Sovětského svazu.
Dvě rakety N1 na startovacích rampách. (1970)
Porovnání modelů raket Saturn 5 a N1.
Porovnání modelů prvního Sojuzu a koncepce lodi L1, která nakonec v bezpilotní verzi Měsíc obletěla pod názvem Zond, bohužel při přistání dopadla na Zemi příliš rychle.
Zond 3 a jeho plánovaný vzhled i s přistávacím modulem. Rusové plánovali, že poletí dva kosmonauti, přičemž jen jediný z nich přistane. tehdy ještě neměly Sojuzy průlez ve stykovacím zařízení a kosmonaut, který by měl přistát na Měsíci měl vystoupit do volného prostoru a přeručkovat do Lunárního modulu.
Přistání jediného kosmonauta na povrchu by tak bylo velice riskantní.
Na Měsíci nakonec úspěšně přistály Lunochody a zaznamenaly úspěch ve své výdrži a množství nasbíraných dat.