Za bezmračných nocí často utíkám od světel lidských aglomerací. Někteří jedinci si určitě myslí, že jsem úplný blázen, když vidí, jak po nocích někam tahám podivný předmět. Nořím se s ním do říše tmy a hledám to nejčernější místo. Paradoxně proto, abych se později obdivoval říši světla. Když už konečně najdu takové správné místo, konečně usadím a sestavím svůj zrcadlový teleskop. Často při tom myslím na Newtona a tiše mu děkuji za vynález této důmyslné konstrukce. Jeden pohled vzhůru a mému srdci je opět jasné, že dnes večer bude patřit vesmíru. Při obdivování noční oblohy často přemítám. Samozřejmě mne také napadá známé „jsme ve vesmíru sami?“. Osobně o tom nepochybuji. Jsem pevně přesvědčen, že tam venku život existuje.Velikost vesmíru je nepředstavitelná. Stejně jako možnosti, které nabízí.
Pokud jste sami někdy přemýšleli o vesmíru. Určitě vás někdy napadlo to samé, „jsme ve vesmíru sami?“ Výsledky naměřené v poslední době nám pomáhají vnést světlo i do tohoto odvěkého problému. Hned v úvodu však musím říct, že zatím to se životem ve vesmíru nevypadá moc dobře. Dokonce si troufám tvrdit, že určitě nežijeme ve vesmíru, který by překypoval inteligentním životem ve všech směrech. Každý kdo se o toto téma zajímá více do hloubky, snadno chápe složitost těchto úvah. No a na zbytek, (tu není MasterCard), ale stačí většinou použít selský rozum a zdravý úsudek.
Představa mnohem vyspělejších civilizací ve vesmíru, které by byly miliardy let před námi, je málo pravděpodobná. A proč? Je to velice jednoduché. Ledacos nám napoví chemie. Pojďme se tedy na to podívat trochu podrobněji. Co tedy víme?
Při vzniku vesmíru chyběly „základní stavební kameny“ života. Nebylo prostě z čeho stavět. Teprve až první a poté druhá generace hvězd dostatečně obohatila okolní prostor o látky bohaté na uhlík a jiné těžší prvky. S příchodem další generace se však situace rapidně mění k lepšímu. Máme zde dostatečně obohacené prostředí, kde může život začít "zapouštět kořeny". Naše hvězda, tedy Slunce, je (překvapivě) hvězdou takové třetí generace. Dále, důležitou úlohu přitom všem hraje postavení hvězdy v prostoru. Těžko si dokážeme představit život vedle vybuchujících supernov, nebo černých děr atd. Zde nám o tom něco zase napoví naše galaktické jádro. Protože s velkou pravděpodobností se tam jedna taková obří černá díra vyskytuje. Přitom se předpokládá, že většina galaxií má takovou super masivní černou díru ve svém středu. Navíc kolem galaktického jádra překotně vznikají, nebo vznikaly mladé hvězdy. V takovém prostředí si jen těžko dokážeme život představit. Naopak na okraji galaxie bývá zase málo materiálu potřebného k tvorbě hvězd a složitějších prvků. (Pokud tedy „karty nezamíchá jiná galaxie“) Nejvhodnější místo bychom našli někde mezi těmito extrémy. A ejhle přesně v takovém místě leží naše slunce. Pozoruhodné že? Měřená data se dobře shodují s pozorovanými výsledky.
Nezanedbatelný faktor při hledání života, je samozřejmě velikost a zářivý výkon hvězdy. Vhodná hvězda nesmí být příliš velká, protože taková umírá podstatně rychleji a život by neměl šanci se vyvinout. Planetární světy kolem těchto stálic (pokud nijaké mají), by nestačily ani dostatečně vychladnout. Patří sem hvězdy spektrálních tříd: O, B, A. Zde inteligentní civilizace asi nenajdeme.
Hvězda však nesmí být ani příliš malá. Takové stálice sice žijí nepředstavitelně dlouho, ale všechny planety zemského rázu okolo by pravděpodobně měly vázanou rotaci. Nutně by tedy musely být blízko, a jak nám Merkur naznačuje, být u hvězdy příliš blízko není zrovna nejlepší nápad. Patří sem třída M, neboli červení trpaslíci. Tato skupina je přesto zajímavá. Jde totiž o nejpočetnější skupinu hvězd ve vesmíru, až 70 procent! A nutno dodat, že za jistých, ne úplně pravděpodobných okolností, by se zde život mohl nacházet. Někde na pomezí leží skupina označená jako F. Tyto žhavé, bíle zářící slunce nežijí dostatečně dlouho, aby evoluce na planetách mohla pokročit k inteligenci. Život by zde nejspíše mohl dospět až k mikrobům. Každopádně asi po 3 miliardách let lehne vše popelem a „vládu“ úplně převezme umírající hvězda. Tyto stálice jsou také velké a poměrně nestabilní. Pomalu se nám tedy výběr vhodného místa zužuje. Po výčtu nám tu zůstala spektrální třída hvězd G a K. Jen tyto hvězdy mají nejpříhodnější podmínky pro vznik života, jak ho známe. Jsou většinou dlouhodobě stabilní, dostatečně velké a samozřejmě žijí dost dlouhou na to, aby vyšší život mohl vzniknout. A hádejte co? Ano naše Slunce patří do této skupiny. Přesněji do skupiny G. Tip K je na tom však ještě lépe. Hvězdy tohoto tipu jsou méně hmotné a je jich také více. Zároveň, a to je podstatnější, žijí déle. Tím však není ještě ani zdaleka vyhráno. O osudu vývoje života nerozhoduje jen evoluce, ale ve velké míře vesmír samotný. Na historii naší Země je to dobře patrné. Pokud víme, trvalo opravdu velmi, velmi dlouho, než se zde nijaký život objevil. Příčinou se ukazuje být naše tehdy neklidné okolí a především mladé a bouřlivé Slunce. Každé větší „zklidnění“ naší hvězdy krásně odpovídá vývoji více buněčných organizmů. Teď to začíná být opravdu zajímavé. Jak se zdá komplexní život jako takový, má velice omezené trvání. Inteligence se s tohoto úhlu pohledu u nás objevila teprve „včera“. A i člověk je jen chvilkovým „vládcem“. Jednou také přijde den, kdy bude zbaven svého trůnu. Převážný čas života na Zemi ovládají mikroorganismy. S toho se dá usuzovat, že i výskyt mikrobu a nebojím se napsat také virů, bude ve vesmíru mnohem rozšířenější. Proto je mnohem větší šance, že právě podobný druh života ve vesmíru nalezneme. Země přežila mnohé kataklyzmaty. Po dlouhou dobu byla jen ledovou koulí, a kdyby v této fázi přišla o vodu, nikdy by se na ní vyšší život neobjevil. Podobně tomu bylo jistě i u jiných planet, avšak scénáře byly různé. Každý svět má stejné šance, jen podmínky jsou rozdílné. Podívejme se na Mars, zažil také velice podobná období, ale bohužel o velkou část své vody přišel. Nedokázal si jí udržet. Osobně si myslím, že zárodky života, či jednoduché mikroby zde mohli přežít i do dnešních dnů. Je to sice jen domněnka, ale přitažlivá. On totiž výskyt takového primitivního druhu života na Marsu je pravděpodobnější, nežli vyšší druh života na Zemi! Pokud tyto mechanizmy člověk alespoň částečně nastuduje, pochopí proč je potvrzení „tekoucí vody“ na Marsu tak významné. Fyzika, chemie, biologie a další vědní obory mají svá přísná pravidla, a pokud jím máme věřit, dobře nám naznačují, že ve vesmíru nemůže, pravděpodobně být inteligentní život starší 1 miliardy let.
Řekli jsme si něco o možném výskytu života. Pojďme se tedy zaměřit na tajemnou hvězdu KIC (Kepler Input Catalog - databáze hvězd pozorovaných teleskopem Kepler) 8462852. Někdy se jí říká také WTF Star? To však není zkratka známého obratu z angličtiny What The Fuck?,(i to by bylo však celkem výstižné) ale akronym pro - Where‘s The Flux? Nachází se v souhvězdí labutě, ale pouhým okem bychom jí na obloze hledali marně. Není výrazná, má relativní magnitudu 11,7 a je tedy viditelná pouze za pomoci většího teleskopu v blízkosti otevřené hvězdokupy NGC 6866.(Upřímně se divím, že si toto číslo doposud nikdo z konspirátorů nespojil s biblickou apokalypsou. Tři šestky k tomu vyloženě nabádají. Jen ta osmička jim to trochu kazí. Určitě bychom se pak dočkali ještě větší senzace.) Ve skutečnosti však spolu nesouvisejí. Hvězdokupa se nachází podstatně dál.
Většina z nás tuto hvězdu jistě zaregistrovala teprve nedávno. Teleskop Kepler totiž u ní objevil zvláštní a dosud nevysvětlitelný úkaz, který vzbudil pozornost nejen astronomů, ale taky veřejnosti. Světlo mířící od této vzdálené hvězdy k nám totiž něco podstatně zeslabuje. To něco není planeta, ale velké množství objektů v pohybu kolem této hvězdy. Některá s těchto zeslabení jsou velice citelná, snižují světelný signál až o 22 procent a nejsou periodická! Tato stálice má spektrální třídu F. Přesněji F3 V/IV. Jak jsme si ukázali, hvězda je tedy větší než Slunce a nedožije se tak vysokého věku. Zde máme první předpoklad pro spíše přírodní vysvětlení jevu. Leží ve vzdálenosti 1480 světelných let od nás a jde o hvězdu hlavní posloupnosti, kam patří také naše Slunce. Zde nám svitla malá naděje, která však hned „umírá“, když si povšimneme jiné zajímavosti. Hvězda má totiž "bratříčka" a to poměrně nedaleko. Necelých 900 AU od ní se nachází červený trpaslík. A tato informace je myslím klíčová. Zatím však není úplně jasné, jestli jde o zachycenou, nebo jen prolétající hvězdu.
Kolem našeho Slunce máme hypotetický útvar. Říká se mu Oortův oblak. Předpokládá se, že odtud k nám přilétají na „návštěvu“ vzdálené komety. To dnes už asi nikoho nepřekvapí, avšak co ohromit může, je předpokládaná velikost tohoto oblaku. Rozprostírá se patrně až 2 světelné roky od slunce. Tedy 200 000 AU! Přitom je zde až 1 bilion obřích „zásobáren ledu“ - tedy komet a jiných těles. Máme tu tedy veliký předpoklad, že pozorovaný jev u hvězdy KIC 8462852 by mohl způsobovat právě podobný oblak, který může být zmíněného hvězdného „bratříčka“, nebo si ho samotná stálice sama od něj přivlastnila. Také tu je možnost, že se o takovýto oblak podivně dělí. Tyto schémata však zatím nevysvětlují všechny pozorované jevy! Dále se nám nabízí katastrofický scénář v podobě planetárních srážek. Takové jevy silně září v infračerveném spektru. Nic takového však pro zatím nebylo detekováno. Mě osobně napadla ještě jedna možnost. Mohla by zde být určitá gravitační anomálie způsobovaná např. právě druhou hvězdou? Podobná slapovému jevu? Protáhlí tvar takové hvězdy by pak zapříčinil velké rozdíly v teplotách na jejím povrchu. Pokles teploty takových zón by byl tmavší. To dobře známe od našeho Slunce.Tyto oblasti nemusejí být na jejím povrchu rozmístěny symetricky. Mohly by způsobovat pokles jasu? Jedna z eventualit je také obří mimozemská struktura obklopující hvězdu. Tato možnost tu je a zatím jí nelze zcela vyvrátit. Taková domněnka je určitě lákavá ale důkaz, to je jiná. Člověk je od přírody romantik a tak nijak nahlíží i na tyto otázky. Není divu. Příroda kolem nás dělá divy a jen velmi těžko se jí nelze neobdivovat. Ostatně byla by to myslím škoda. Nesmíme však zapomínat, že i my jsme její součástí. Nestojíme nad ní ani mimo ní. Vlastníme dar. Inteligenci, která je schopná ocenit tyto krásy. A dovoluje nám přemýšlet o vesmíru jako celku, jehož součástí jsem já i vy. Ať už tam venku je podobný druh inteligenci či nikoli. Zůstává jen na nás, jak s tímto darem naložíme. Musíme však vždy žádat přísná měřítka a neuchylovat se při tom k tomu co bychom si přáli. Musíme brát Kosmos takový jaký je. A ne takový, jaký bychom chtěli, aby byl.
http://arxiv.org/abs/1509.03622
Mimo jiné toto je můj jubilejní 50 příspěvek na tomto fóru.
