Amper píše:Netusi nekdo proc byla New Horizons hibernovana kdyz pouziva plutoniovy zdroj ? Predpokladam ze radioizotopovy zdroj se neda regulovat takze me to nedava moc smysl.
Těch důvodů je víc. Teď z hlavy si vzpomínám na pár (zřejmě) těch nejdůležitějších.
Životnost detektorů není nekonečná. A není důvod, aby při nekonečných hodinách a dnech letu prázdným prostorem byly přístroje v pracovním režimu. Nejdůležitější fáze (blízký průlet u Pluta) je tak krátký v porovnání s délkou celé mise, že hibernace je v podstatě jediné řešení. Jednak z důvodu napájení - zdroj má sice určitou plánovanou životnost, ale důležitější je zátěž elektroniky vědeckých zařízení. Každý start/stop cyklus znamená největší zátěž, ale zároveň kontrolu stavu pro poz. obsluhu. Nikdo si nelajzne přístroje za Jupiterem vypnout a zapnout až před cílem. Pořád se testuje stav jednotlivých senzorů při každém probuzení. Díky tomu zjistila pozemní kontrola problém na jednom zařízení, který vyžadoval několik restartů (což je průšvih, když máš tak velké oboustranné zpoždění signálu). Jsou to zkušenosti nejen pro tým této mise, ale i pro další - sice se to moc nezdá, ale snažíme se posílat roboty dál a dál.
Zároveň je třeba provádět směrové a rychlostní korekce. V době kdy NH startovala byly naše znalosti o přesné pozici Pluta v době přiblížení jen pravděpodobnostní "rozmazanou" šmouhou +/- několik tisíc kilometrů. S určením přesné pozice při průletu se dopředu počítalo s pokračujícím vývojem techniky. Nejpřesnější měření polohy planetky proběhlo až v roce 2013 (!!) pomocí observatoře ALMA (pomocí měření pozice nejvzdálenějších kvasarů = nejstabilnějších bodů na naší obloze kvůli jejich vzdálenosti od nás vs. relativnímu pohybu všech "bližších" pozorovaných těles).
Kromě elektroniky palubních přístrojů jde rovněž o namáhání tepelné a mechanické. Když citlivou plošku detektoru překryješ klopkou, máš menší šanci poškození čidla drobnými prachovými částicemi, které mají sice velikosti pozemských molekul, ale při vzájemných rychlostech dokážou nadělat na citlivých detektorech paseku.
Co si pamatuju je na palubě jediný experiment zkoumající právě četnost prachových částeček ve sluneční soustavě. Ten je jako jediný průběžně aktivován v době, kdy jsou ostatní detektory vypnuty. Ale rozhodně ne pořád. Jen má prac. cykly častější a proto bylo uzpůsobeno jinak i jeho napájení.
Zdroj samozřejmě jede celou dobu, ale je navržený a umístěný tak, že ve vzdálenosti senzory - zdroj už se takřka žádné sekundární částice rozpadu nevyskytují. Nepamatuji si to úplně přesně, ale NASA uváděla, že ve vzdálenosti cca půl metru od něj by ti stačil (ve vakuu!) list papíru, aby zabránil průchodu částic. Takže z téhle strany nebezpečí nehrozí.
A nezapomínejme na faktor ryze praktický = finanční. Jakákoliv aktivita sondy znamená (minimálně) příjem telemetrických dat do sítě DSN. To je plýtvání kapacity trackovacích stanic (což stojí fakt ranec), která může být využívána pro další paralelně probíhající mise. Proč by monitorovali NH, když v 99,99% celého času letí prázdným prostorem a nemá co na práci?