Pochlubte se!
Napsal: 19.11.2011 19:25
Podařilo se! Přistál jsem na Munu! A co víc, dokázal jsem se vrátit zpět. Mám ohromnou radost a musím se hned pochlubit. Udělal jsem pár úprav na své raketě. Můj lander používá pouze jednu splácnutou nádrž, aby byl nižší a nepřeklopil se. Upravená raketa Saturn V navíc na třetím stupni dostala jednu palivovou nádrž navíc. Díky tomu odhazuji tento stupeň až při brzdícím manévru u Munu.
Sestup byl plný nervů. Třeba už jen proto, že se mi dneska hra při dvou předešlých pokusech o přistání kousla a musel jsem ji restartovat (5 000 metrů nad povrchem to docela naštve ). Nakonec se to ale podařilo. Těsně před přistáním jsme měl rychlost klesání cca. 5,1 m/s. Po dotyku s povrchem jsem lehce sklouznul do strany, ale právě díky úpravám (lander je nižší) jsem se nepřeklopil.
Když jsem si prohlédl, jak to na Munu vypadá, napadlo mne, že bych mohl zkusit návrat na Kerbin. Chvíli jsem váhal, jestli se do toho pustit. Pak jsem si řek, že jsem vlastně cíl splnil a cokoliv navíc bude jen bonus. Tím pádem přišla druhá fáze - jak. V nádrži (jediné!) jsem měl dost paliva. Stupeň landeru se aktivoval až ve výšce 2 500 metrů nad povrchem, do té doby jsem nad Munem brzdil jiným stupněm, který jsem v této výšce odhodil. Takže první zpráva byla dobrá - nedostatkem šťávy bych snad trpět neměl. Začal jsem přemýšlet jak se dostat zpátky. Došel jsem k následující teorii - Kerbin je hmotnější než Mun, takže stačí opustit Mun a Kerbin si mne už přitáhne. Nastartoval jsem tedy motor landeru na plný plyn a svižně jsem se odpoutal od povrchu. Myší jsem si srovnal pohled tak, abych viděl Kerbin. Nasměroval jsme lander tak, aby mířil k domovské planetě a nechal jsem motory hořet. Když už se na mapě ukázalo, že jsem na únikové dráze od Munu, oddychnul jsem si. Jaké ale bylo moje překvapení, když si mne Kerbin svou gravitací zachytil, zjistil jsem, že se nacházím na dráze s apoapsidou ve výšce více než 58 000 000 metrů. Mun přitom obíhá jen 10 400 000 metrů daleko. Doletěl jsme tedy zrychleným časem do apoapsidy a zažehnul motor landeru.
Brzdný manévr se podařil. Periapsida začala klesat, až nakonec zanikla - mířil jsem domů. Zrychlil jsem čas a blížil se na Kerbin. Úsměv na tváři mi ale trochu zamrznul, když jsem zjistil, že přistávací plocha by měla být na souši. Což může být problém. Zatím nikdy se mi nepodařilo přežít přistání na pevné zemi. Pokaždé to byla exploze. Navíc v místě přistání byla noc, takže toho ani moc neuvidím. Zkusil jsem tedy zažehnout motor, abych lehce snížil rychlost a přesunul bod přistání do nedalekého oceánu. Bohužel. V nádrži už bylo jen málo paliva a korekce nebyla výrazná. Odhodil jsme tedy i poslední stupeň a začal se modlit aby přistání vyšlo. Vstup do atmosféry byl docela "veselý". Kvůli sestupné dráze téměř kolmé k planetě a velké rychlosti jsem svoje kerbonauty vystavil přetížení téměř 28 G, což už je fakt dost.
Padák se otevřel podle plánu a já se znepokojením sledoval terén pod lodí. "Touchdown" přišel v hornaté oblasti. Nevybuchnul jsem. Klouzal jsme po úpatí hory dolů. Modlil jsem se, ať se kabina nezačne po svahu kutálet. ona ale spořádaně klouzala dolů a přitom zpomalovala. až se nakonec zastavila.
Pokud bych měl parafrázovat název někdejšího hitu australské kapely Savage Garden, mise To the Mun and back trvala od startu do přistání 8 dní, 16 hodin, 8 minut a 43 sekund. Mám fakt radost, že se to podařilo. Mise byla úspěšnější, než jsem na jejím začátku čekal.
Sestup byl plný nervů. Třeba už jen proto, že se mi dneska hra při dvou předešlých pokusech o přistání kousla a musel jsem ji restartovat (5 000 metrů nad povrchem to docela naštve ). Nakonec se to ale podařilo. Těsně před přistáním jsme měl rychlost klesání cca. 5,1 m/s. Po dotyku s povrchem jsem lehce sklouznul do strany, ale právě díky úpravám (lander je nižší) jsem se nepřeklopil.
Když jsem si prohlédl, jak to na Munu vypadá, napadlo mne, že bych mohl zkusit návrat na Kerbin. Chvíli jsem váhal, jestli se do toho pustit. Pak jsem si řek, že jsem vlastně cíl splnil a cokoliv navíc bude jen bonus. Tím pádem přišla druhá fáze - jak. V nádrži (jediné!) jsem měl dost paliva. Stupeň landeru se aktivoval až ve výšce 2 500 metrů nad povrchem, do té doby jsem nad Munem brzdil jiným stupněm, který jsem v této výšce odhodil. Takže první zpráva byla dobrá - nedostatkem šťávy bych snad trpět neměl. Začal jsem přemýšlet jak se dostat zpátky. Došel jsem k následující teorii - Kerbin je hmotnější než Mun, takže stačí opustit Mun a Kerbin si mne už přitáhne. Nastartoval jsem tedy motor landeru na plný plyn a svižně jsem se odpoutal od povrchu. Myší jsem si srovnal pohled tak, abych viděl Kerbin. Nasměroval jsme lander tak, aby mířil k domovské planetě a nechal jsem motory hořet. Když už se na mapě ukázalo, že jsem na únikové dráze od Munu, oddychnul jsem si. Jaké ale bylo moje překvapení, když si mne Kerbin svou gravitací zachytil, zjistil jsem, že se nacházím na dráze s apoapsidou ve výšce více než 58 000 000 metrů. Mun přitom obíhá jen 10 400 000 metrů daleko. Doletěl jsme tedy zrychleným časem do apoapsidy a zažehnul motor landeru.
Brzdný manévr se podařil. Periapsida začala klesat, až nakonec zanikla - mířil jsem domů. Zrychlil jsem čas a blížil se na Kerbin. Úsměv na tváři mi ale trochu zamrznul, když jsem zjistil, že přistávací plocha by měla být na souši. Což může být problém. Zatím nikdy se mi nepodařilo přežít přistání na pevné zemi. Pokaždé to byla exploze. Navíc v místě přistání byla noc, takže toho ani moc neuvidím. Zkusil jsem tedy zažehnout motor, abych lehce snížil rychlost a přesunul bod přistání do nedalekého oceánu. Bohužel. V nádrži už bylo jen málo paliva a korekce nebyla výrazná. Odhodil jsme tedy i poslední stupeň a začal se modlit aby přistání vyšlo. Vstup do atmosféry byl docela "veselý". Kvůli sestupné dráze téměř kolmé k planetě a velké rychlosti jsem svoje kerbonauty vystavil přetížení téměř 28 G, což už je fakt dost.
Padák se otevřel podle plánu a já se znepokojením sledoval terén pod lodí. "Touchdown" přišel v hornaté oblasti. Nevybuchnul jsem. Klouzal jsme po úpatí hory dolů. Modlil jsem se, ať se kabina nezačne po svahu kutálet. ona ale spořádaně klouzala dolů a přitom zpomalovala. až se nakonec zastavila.
Pokud bych měl parafrázovat název někdejšího hitu australské kapely Savage Garden, mise To the Mun and back trvala od startu do přistání 8 dní, 16 hodin, 8 minut a 43 sekund. Mám fakt radost, že se to podařilo. Mise byla úspěšnější, než jsem na jejím začátku čekal.