30 let od mise STS-1
30 let od mise STS-1
12.4.1981 – start mise STS-1
Myšlenka na několikanásobně použitelnou kosmickou loď lákala inženýry na obou stranách železné opony. Idea to byla pěkná – do té doby používané kosmické lodě se posadily na špičku rakety, která postupně odhodila své stupně, až z ní nakonec zbyla jen samotná loď, ta se pak před přistáním rozdělila a po dopadu na zem se musela vyřadit. Pokud dokážeme zajistit znovupoužitelnost kosmické lodi, půjdou ceny rapidně dolů – řekli si tehdy nejen v NASA, ale i v Rusku. Sověti se ke startu svého bezpilotního raketoplánu Buran (jediný okřídlený stroj, který se dokázal autonomně vrátit z oběžné dráhy na Zemi) dostali až v roce 1988, zato Američané byli napřed. Jejich původní plán byl velmi smělý. Mělo se jednat o jakousi „skládačku“, s jejíž pomocí bylo vždy možné vytvořit raketu přesně podle požadavků konkrétní mise – jinak by vypadal nosič pro bezpilotní, jinak pro pilotovaný let. Projekt nesl název Space Transportation Systém. Nakonec se ale v rámci finančních úspor z celého projektu podařilo prosadit pouze jedinou modifikaci – palivovou nádrž se dvěma urychlovacími motory a s připojeným orbitálním stupněm, tedy vlastním raketoplánem. A zkratka STS se začala používat pro označování jednotlivých misí.
Dnes už vidíme, jak velké oči měli tehdejší inženýři. Cena nákladu vyneseného raketoplánem se měla snížit na šestinu. Jeden start měl vyjít pouze na 10 milionů dolarů, takže cena za vynesení 1 kilogramu by činila pouze 300 USD. Však také původní odhady hovořily o několika desítkách startů ročně! Realita ale byla jiná. Raketoplány žádný rok neletěly do kosmu více než 9x, protože prostě chyběl dostatečný počet zájemců, kteří potřebovali něco vynést na oběžnou dráhu a dokonce i armáda uznala, že původní plány byly nadhodnocené. Nevyšel ani odhad s cenou. Průměrný start raketoplánu totiž stojí téměř půl miliardy dolarů!
Ale vraťme se o 30 let zpět. Tehdy byli všichni nadšeni novým a vpravdě revolučním způsobem cestování na oběžnou dráhu. Columbia startovala k historicky první misi raketoplánu STS-1 přesně 12. Dubna ve 13:00 našeho času. Zajímavé je, že podle původních odhadů mělo ke startu dojít už o dva dny dříve, ale porucha na řídícím počítači si vyžádala odklad. Nakonec tedy NASA start přesunula na 12. Dubna, tedy na den, kdy si svět připomínal 20. výročí letu Jurije Gagarina.
Columbia měla při misi STS-1 oproti jiným misím docela jednoduchý úkol (v uvozovkách, samozřejmě). Hlavním cílem bylo otestování všech palubních systémů v ostrém provozu a hlavně otevírání dveří nákladového prostoru, což je pro raketoplán životně důležitý systém – odvádí totiž nepotřebné odpadní teplo pryč z lodi. Mnoho o ovládání raketoplánu už inženýři věděli – hlavně díky testům na maketě Pathfinder a stroji pro atmosférické zkoušky Enterprise. Jak se ale bude stroj chovat na oběžné dráze ale nikdo na 100% nevěděl. Posádka raketoplánu byla pouze dvoučlenná, ale zato doslova překypovala zkušenostmi. Jako pilot byl sice vybrán nováček, Robert Laurel Crippen (do kosmu pak letěl ještě třikrát), ale velitel raketoplánu to svými zkušenostmi plně vynahradil. Byl jím totiž John Young, který před misí STS-1 absolvoval pětihodinový let při Gemini-3, pak dvoudenní pobyt ve stavu beztíže při Gemini-10. Zúčastnil se i projektu Apollo. Při „desítce“ se proletěl 111 km nad povrchem Měsíce, při misi Apollo-16 se prošel po lunárním povrchu v oblasti Cayleovy planiny. Na raketoplánu pak letěl ještě jednou a to sice při misi STS-9 (znovu Columbia, úkolem byly pokusy v laboratoři Spacelab).
Mise STS-1 vystoupila do historie i tím, že při ní byl (stejně jako při STS-2) použit bílý nátěr externí nádrže, takže celý raketoplánový komplet byl jako čerstvě padlý sníh. Pak se ale ukázalo, že barva nemá kromě estetického žádný další důvod a jen znamená 500 kg zbytečné zátěže. Od té doby je externí nádrž zrzavá.
Největší komplikací mise bylo odpadnutí několika izolačních dlaždic z okolí motorů OMS. Naštěstí pro posádku ale toto místo není při návratu atmosférou příliš namáháno. Posádka během mise STS-1 splnila všechny úkoly a po 37 obězích okolo Země se 14. Dubna v 19:20 našeho času za doprovodu stíhaček T-38 raketoplán dotkl přistávací dráhy, za kterou bylo z důvodu bezpečnosti zvoleno dno vyschlého solného jezera na Edwardsově základně v Kalifornii.
Raketoplány se sice ukázaly jako předražená hračka, která má navíc během startu bílá místa, během kterých je záchrana posádky jen velmi náročná. Rakety mají únikovou věž, ale podobný systém bychom hledali na raketoplánu marně. Třicet let jejich provozu těžce poznamenaly dvě havárie (STS-51L Challenger a STS-107 Columbia), ale i přes tyto všechny „prohřešky“ se nedá raketoplánům upřít jedna věc. Spousta systémů dokáže dostat náklad na oběžnou dráhu. Ale raketoplán je jediný stroj na světě, který dokáže náklad z kosmu vrátit na Zemi. Bez raketoplánů by se do vesmíru nikdy nedostaly vědecké přístroje jako Hubbleův teleskop, sondy Galileo, či Ullysses, nebo radioteleskop Chandra. Klíčovou roli hrály raketoplány také při budování a zásobování Mezinárodní vesmírné stanice, jejíž realizace by bez nich byla naprosto nemožná. A tak teď, když po 30 letech odcházejí na zasloužený odpočinek, vzpomínejme na ně v dobrém. Způsobily totiž revoluci v cestování do vesmíru. Sice ne tak velkou, jako se původně čekalo, ale přesto je jejich zápis do historie kosmonautiky neopomenutelný.
Další informace a zajímavosti:
Wikipedia: STS-1
Raketoplány: dopravní prostředek budoucnosti - nebo minulosti?
Myšlenka na několikanásobně použitelnou kosmickou loď lákala inženýry na obou stranách železné opony. Idea to byla pěkná – do té doby používané kosmické lodě se posadily na špičku rakety, která postupně odhodila své stupně, až z ní nakonec zbyla jen samotná loď, ta se pak před přistáním rozdělila a po dopadu na zem se musela vyřadit. Pokud dokážeme zajistit znovupoužitelnost kosmické lodi, půjdou ceny rapidně dolů – řekli si tehdy nejen v NASA, ale i v Rusku. Sověti se ke startu svého bezpilotního raketoplánu Buran (jediný okřídlený stroj, který se dokázal autonomně vrátit z oběžné dráhy na Zemi) dostali až v roce 1988, zato Američané byli napřed. Jejich původní plán byl velmi smělý. Mělo se jednat o jakousi „skládačku“, s jejíž pomocí bylo vždy možné vytvořit raketu přesně podle požadavků konkrétní mise – jinak by vypadal nosič pro bezpilotní, jinak pro pilotovaný let. Projekt nesl název Space Transportation Systém. Nakonec se ale v rámci finančních úspor z celého projektu podařilo prosadit pouze jedinou modifikaci – palivovou nádrž se dvěma urychlovacími motory a s připojeným orbitálním stupněm, tedy vlastním raketoplánem. A zkratka STS se začala používat pro označování jednotlivých misí.
Dnes už vidíme, jak velké oči měli tehdejší inženýři. Cena nákladu vyneseného raketoplánem se měla snížit na šestinu. Jeden start měl vyjít pouze na 10 milionů dolarů, takže cena za vynesení 1 kilogramu by činila pouze 300 USD. Však také původní odhady hovořily o několika desítkách startů ročně! Realita ale byla jiná. Raketoplány žádný rok neletěly do kosmu více než 9x, protože prostě chyběl dostatečný počet zájemců, kteří potřebovali něco vynést na oběžnou dráhu a dokonce i armáda uznala, že původní plány byly nadhodnocené. Nevyšel ani odhad s cenou. Průměrný start raketoplánu totiž stojí téměř půl miliardy dolarů!
Ale vraťme se o 30 let zpět. Tehdy byli všichni nadšeni novým a vpravdě revolučním způsobem cestování na oběžnou dráhu. Columbia startovala k historicky první misi raketoplánu STS-1 přesně 12. Dubna ve 13:00 našeho času. Zajímavé je, že podle původních odhadů mělo ke startu dojít už o dva dny dříve, ale porucha na řídícím počítači si vyžádala odklad. Nakonec tedy NASA start přesunula na 12. Dubna, tedy na den, kdy si svět připomínal 20. výročí letu Jurije Gagarina.
Columbia měla při misi STS-1 oproti jiným misím docela jednoduchý úkol (v uvozovkách, samozřejmě). Hlavním cílem bylo otestování všech palubních systémů v ostrém provozu a hlavně otevírání dveří nákladového prostoru, což je pro raketoplán životně důležitý systém – odvádí totiž nepotřebné odpadní teplo pryč z lodi. Mnoho o ovládání raketoplánu už inženýři věděli – hlavně díky testům na maketě Pathfinder a stroji pro atmosférické zkoušky Enterprise. Jak se ale bude stroj chovat na oběžné dráze ale nikdo na 100% nevěděl. Posádka raketoplánu byla pouze dvoučlenná, ale zato doslova překypovala zkušenostmi. Jako pilot byl sice vybrán nováček, Robert Laurel Crippen (do kosmu pak letěl ještě třikrát), ale velitel raketoplánu to svými zkušenostmi plně vynahradil. Byl jím totiž John Young, který před misí STS-1 absolvoval pětihodinový let při Gemini-3, pak dvoudenní pobyt ve stavu beztíže při Gemini-10. Zúčastnil se i projektu Apollo. Při „desítce“ se proletěl 111 km nad povrchem Měsíce, při misi Apollo-16 se prošel po lunárním povrchu v oblasti Cayleovy planiny. Na raketoplánu pak letěl ještě jednou a to sice při misi STS-9 (znovu Columbia, úkolem byly pokusy v laboratoři Spacelab).
Mise STS-1 vystoupila do historie i tím, že při ní byl (stejně jako při STS-2) použit bílý nátěr externí nádrže, takže celý raketoplánový komplet byl jako čerstvě padlý sníh. Pak se ale ukázalo, že barva nemá kromě estetického žádný další důvod a jen znamená 500 kg zbytečné zátěže. Od té doby je externí nádrž zrzavá.
Největší komplikací mise bylo odpadnutí několika izolačních dlaždic z okolí motorů OMS. Naštěstí pro posádku ale toto místo není při návratu atmosférou příliš namáháno. Posádka během mise STS-1 splnila všechny úkoly a po 37 obězích okolo Země se 14. Dubna v 19:20 našeho času za doprovodu stíhaček T-38 raketoplán dotkl přistávací dráhy, za kterou bylo z důvodu bezpečnosti zvoleno dno vyschlého solného jezera na Edwardsově základně v Kalifornii.
Raketoplány se sice ukázaly jako předražená hračka, která má navíc během startu bílá místa, během kterých je záchrana posádky jen velmi náročná. Rakety mají únikovou věž, ale podobný systém bychom hledali na raketoplánu marně. Třicet let jejich provozu těžce poznamenaly dvě havárie (STS-51L Challenger a STS-107 Columbia), ale i přes tyto všechny „prohřešky“ se nedá raketoplánům upřít jedna věc. Spousta systémů dokáže dostat náklad na oběžnou dráhu. Ale raketoplán je jediný stroj na světě, který dokáže náklad z kosmu vrátit na Zemi. Bez raketoplánů by se do vesmíru nikdy nedostaly vědecké přístroje jako Hubbleův teleskop, sondy Galileo, či Ullysses, nebo radioteleskop Chandra. Klíčovou roli hrály raketoplány také při budování a zásobování Mezinárodní vesmírné stanice, jejíž realizace by bez nich byla naprosto nemožná. A tak teď, když po 30 letech odcházejí na zasloužený odpočinek, vzpomínejme na ně v dobrém. Způsobily totiž revoluci v cestování do vesmíru. Sice ne tak velkou, jako se původně čekalo, ale přesto je jejich zápis do historie kosmonautiky neopomenutelný.
Další informace a zajímavosti:
Wikipedia: STS-1
Raketoplány: dopravní prostředek budoucnosti - nebo minulosti?
"Země je kolébkou života, ale nelze žít věčně v kolébce ..." - Konstantin Eduardovič Ciolkovskij
Re: 30 let od mise STS-1
Ano po přečtení, že STS-1 a STS-2 měli natřenou bílou barvou palivovou nádrž jsem nemohl nereagovat a připomenout vám můj krásný avatar (obrázek u jména) 
Bylo to zajímavé sledovat 30let starý záznam o cestě STS-1, tehdy ale ještě lidé nemohli sledovat přímý přenos startu a přistání na netu, jako my dnes. No bohužel si tuto vymoženost užijeme už jen 2x, alespň co se raketoplánu týče. Tak ať se jim ty poslední 2 lety pěkně vydaří.
Bylo to zajímavé sledovat 30let starý záznam o cestě STS-1, tehdy ale ještě lidé nemohli sledovat přímý přenos startu a přistání na netu, jako my dnes. No bohužel si tuto vymoženost užijeme už jen 2x, alespň co se raketoplánu týče. Tak ať se jim ty poslední 2 lety pěkně vydaří.