40 let od vypuštění Veněry 7
40 let od vypuštění Veněry 7
17.8.1970 – Vypuštění sondy Veněra 7
Zatím jsme se v našem nepravidelném seriálu o kosmonautických výročích věnovali pouze americkým projektům. Nebylo to proto, že bych Sovětské úspěchy odsouval do pozadí, jen prostě stále nepřišel jejich čas. Až dnes.
Dnes, 17. Srpna 2010, je to přesně 40 let od okamžiku, kdy z kosmodromu Bajkonur startovala nosná raketa Molnija-M. Na její palubě byla skoro tunová sonda Veněra 7 určená pro průzkum Venuše. O 4 měsíce později se stala prvním lidským výtvorem, který pracoval na povrchu cizího tělesa. Ale pojďme hezky postupně.
Program Veněra probíhal v letech 1961 až 1983. Veněra 1 se stala mimochodem první zemskou meziplanetární sondou. Kvůli ztrátě signálu během letu ale Věnuši minula o 100 000 kilometrů. Veněra 2 ztratila kontakt krátce před průletem kolem planety, Veněra 3 znovu ztratila kontakt a bezvládně se zřítila na planetu. Veněra 4 už vstoupila do atmosféry a odesílala data až do výšky 28 km nad povrchem. Veněra 5 byla úspěšnější – atmosféru zkoumala až do výšky 26 km. Veněra 4 se dostala pouhých 11 kilometrů nad povrch, ale privilegium stát se první funkční sondou, která dosáhne povrchu jiného kosmického tělesa dostala až Veněra 7.
Už od počátku bylo konstruktérům jasné, že musí zapracovat na konstrukci sondy, která musí odolávat smrtícím podmínkám Venuše. Hodně pomohly zkušenosti z minulých sond, které zkoumaly atmosféru. Pro brzdící manévr při sestupu atmosférou dostala sonda titanový tepelný štít a podle testů měla elektronika vydržet tlak 18MPa a teplotu 530 stupňů.
Ještě během mise Veněra 7 stále někteří věřili, že je Venuše podobná Zemi, že na jejím povrchu jsou teploty srovnatelné s naší planetou – vysoké teploty v atmosféře přisuzovali nejrůznějším vlivům, ale data odeslaná Veněrou 7 ukázala všem hořkou pravdu – už při sestupu na padáku sondážní teploměr ukazoval pořád vyšší hodnoty. Několik metrů nad povrchem padák shořel a sonda tak dopadla volným pádem rychlostí 17 m/s. Teplota v místě přistání činila 474°C +/- 20°C. Tlak atmosféry byl 90x silnější než na Zemi, tedy asi jako v hloubce 900 metrů pod vodou. Definitivně tak padla možnost, že by se na Venuši někdy mohl podívat člověk. Sonda navíc provedla i několik testů – ty například odhalily složení hornin – byl v nich přítomný hlavně zinek. Život sondy ale neměl dlouhé trvání. Vysílání trvalo jen 58 minut – z toho 35 minut během letu atmosférou, takže na data z povrchu vyšlo jen 23 minut než agresivní kyselina sírová a drtivý tlak poslaly sondu mimo provoz.
Se zachycením dat ze sondy byl velký problém. Pravděpodobně kvůli nárazu po dopadu se poškodil vysílač, takže signál byl dočasně ztracen. Vědci v řídícím středisku na vysílací frekvenci, slyšeli pouze vesmírný šum. Po týdnu přišla senzační zpráva - experti z Moskevského institutu pro radio-elektroniku na pozadí kosmického šumu objevili velmi slabý signál ze sondy Veněra 7 z povrchu Venuše. Data byla zachráněna a Veněra 7 se stala oficiálně prvním lidským objektem pracujícím na cizí planetě.
A jak pokračoval projekt Veněra dál? Veněra 8 pracovala na povrchu celých 50 minut. Devítka o tři minuty víc a její orbitální sekce se navíc stala prvním satelitem u cizí planety. Desítka posílala na Zemi dokonce fotografie po dobu 65 minut. Jedenáctka se vytáhla na celých 95 minut, ale její kamery nefungovaly. Veněra 12 prodloužila rekord v délce pobytu na 110 minut a v atmosféře zachytila několik blesků. Veněra 13 dosud drží primát v nejdelším fungování na Venuši – jejích 127 minut zatím žádná sonda nepřekonala. Navíc lidstvo obohatila o barevné snímky povrchu. Čtrnáctka přežila na planetě jen 57 minut, ale i ona odesílala barevné fotky. Veněry 15 a 16 na povrch nesestupovaly a planetu zkoumaly jen z oběžné dráhy.
Na výsledky projektu Veněra navázali Rusové s projektem Vega, který zkoumal jak Venuši, tak i Halleyovu kometu. Za zmínku stojí určitě třeba to, že technicky se sestupové moduly podobaly Veněrám, nesly však balóny, takže zkoumaly atmosféru celé dva dny.
Zatím jsme se v našem nepravidelném seriálu o kosmonautických výročích věnovali pouze americkým projektům. Nebylo to proto, že bych Sovětské úspěchy odsouval do pozadí, jen prostě stále nepřišel jejich čas. Až dnes.
Dnes, 17. Srpna 2010, je to přesně 40 let od okamžiku, kdy z kosmodromu Bajkonur startovala nosná raketa Molnija-M. Na její palubě byla skoro tunová sonda Veněra 7 určená pro průzkum Venuše. O 4 měsíce později se stala prvním lidským výtvorem, který pracoval na povrchu cizího tělesa. Ale pojďme hezky postupně.
Program Veněra probíhal v letech 1961 až 1983. Veněra 1 se stala mimochodem první zemskou meziplanetární sondou. Kvůli ztrátě signálu během letu ale Věnuši minula o 100 000 kilometrů. Veněra 2 ztratila kontakt krátce před průletem kolem planety, Veněra 3 znovu ztratila kontakt a bezvládně se zřítila na planetu. Veněra 4 už vstoupila do atmosféry a odesílala data až do výšky 28 km nad povrchem. Veněra 5 byla úspěšnější – atmosféru zkoumala až do výšky 26 km. Veněra 4 se dostala pouhých 11 kilometrů nad povrch, ale privilegium stát se první funkční sondou, která dosáhne povrchu jiného kosmického tělesa dostala až Veněra 7.
Už od počátku bylo konstruktérům jasné, že musí zapracovat na konstrukci sondy, která musí odolávat smrtícím podmínkám Venuše. Hodně pomohly zkušenosti z minulých sond, které zkoumaly atmosféru. Pro brzdící manévr při sestupu atmosférou dostala sonda titanový tepelný štít a podle testů měla elektronika vydržet tlak 18MPa a teplotu 530 stupňů.
Ještě během mise Veněra 7 stále někteří věřili, že je Venuše podobná Zemi, že na jejím povrchu jsou teploty srovnatelné s naší planetou – vysoké teploty v atmosféře přisuzovali nejrůznějším vlivům, ale data odeslaná Veněrou 7 ukázala všem hořkou pravdu – už při sestupu na padáku sondážní teploměr ukazoval pořád vyšší hodnoty. Několik metrů nad povrchem padák shořel a sonda tak dopadla volným pádem rychlostí 17 m/s. Teplota v místě přistání činila 474°C +/- 20°C. Tlak atmosféry byl 90x silnější než na Zemi, tedy asi jako v hloubce 900 metrů pod vodou. Definitivně tak padla možnost, že by se na Venuši někdy mohl podívat člověk. Sonda navíc provedla i několik testů – ty například odhalily složení hornin – byl v nich přítomný hlavně zinek. Život sondy ale neměl dlouhé trvání. Vysílání trvalo jen 58 minut – z toho 35 minut během letu atmosférou, takže na data z povrchu vyšlo jen 23 minut než agresivní kyselina sírová a drtivý tlak poslaly sondu mimo provoz.
Se zachycením dat ze sondy byl velký problém. Pravděpodobně kvůli nárazu po dopadu se poškodil vysílač, takže signál byl dočasně ztracen. Vědci v řídícím středisku na vysílací frekvenci, slyšeli pouze vesmírný šum. Po týdnu přišla senzační zpráva - experti z Moskevského institutu pro radio-elektroniku na pozadí kosmického šumu objevili velmi slabý signál ze sondy Veněra 7 z povrchu Venuše. Data byla zachráněna a Veněra 7 se stala oficiálně prvním lidským objektem pracujícím na cizí planetě.
A jak pokračoval projekt Veněra dál? Veněra 8 pracovala na povrchu celých 50 minut. Devítka o tři minuty víc a její orbitální sekce se navíc stala prvním satelitem u cizí planety. Desítka posílala na Zemi dokonce fotografie po dobu 65 minut. Jedenáctka se vytáhla na celých 95 minut, ale její kamery nefungovaly. Veněra 12 prodloužila rekord v délce pobytu na 110 minut a v atmosféře zachytila několik blesků. Veněra 13 dosud drží primát v nejdelším fungování na Venuši – jejích 127 minut zatím žádná sonda nepřekonala. Navíc lidstvo obohatila o barevné snímky povrchu. Čtrnáctka přežila na planetě jen 57 minut, ale i ona odesílala barevné fotky. Veněry 15 a 16 na povrch nesestupovaly a planetu zkoumaly jen z oběžné dráhy.
Na výsledky projektu Veněra navázali Rusové s projektem Vega, který zkoumal jak Venuši, tak i Halleyovu kometu. Za zmínku stojí určitě třeba to, že technicky se sestupové moduly podobaly Veněrám, nesly však balóny, takže zkoumaly atmosféru celé dva dny.
"Země je kolébkou života, ale nelze žít věčně v kolébce ..." - Konstantin Eduardovič Ciolkovskij