Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT poprvé v historii pozorovali strukturu granulace na povrchu vzdálené hvězdy – stárnoucího rudého obra π1 Gruis. Tento pozoruhodný nový snímek byl pořízen pomocí přístroje PIONIER. Odhaluje konvektivní buňky o průměru asi 120 milionů kilometrů tvořící povrchovou vrstvu mohutné hvězdy, která svou velikostí 350krát převyšuje Slunce. Výsledky byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Nature.
Hvězda s označením π1 Gruis je chladný rudý obr (red giant), který leží asi 530 světelných let od Slunce a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Jeřáb (Grus, Gru). Hmotnost této stálice je sice srovnatelná se Sluncem, ale její průměr je 350krát větší a její svítivost je vyšší dokonce tisíckrát. Podobným monstrem se naše Slunce stane asi tak za 5 miliard let.
Mezinárodní tým astronomů pod vedením Claudie Paladini (ESO) využil schopnosti přístroje PIONIER, který je instalován na dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope), k pozorování hvězdy π1 Gruis v dosud nedostižných detailech. Vědci objevili, že povrch tohoto rudého obra tvoří doslova pouze několik konvektivních buněk, které bývají též označovány jako granule. Každá z nich má průměr asi 120 milionů kilometrů, což zhruba odpovídá vzdálenosti dělící Slunce a planetu Venuši ve Sluneční soustavě. Povrchová vrstva atmosféry – takzvaná fotosféra (photosphere) – obřích hvězd je skryta v oblacích prachu, který brání přímému pozorování. Nicméně, i když se prach v okolí stálice π1 Gruis vyskytuje do značné vzdálenosti, zdaleka nemá tak významný efekt na nová pozorování, která byla provedena v infračerveném oboru spektra.
Když v dávné minulosti hvězda π1 Gruis spotřebovala dostupné vodíkové palivo ve svém nitru, dokončila tak první část svého programu jaderné fúze. Vzniklým nedostatkem v produkci energie se hvězda smrštila, čímž došlo k ohřátí její hmoty až na 100 milionů stupňů. Tyto extrémně vysoké teploty zažehly další vývojovou fázi, ve které hvězda začala spalovat hélium na těžší prvky, jako je uhlík a kyslík. Mimořádně horké jádro hvězdy následně vypudilo vnější plynové obálky, které se tak nafoukly do stonásobně větších rozměrů, než měly původně. Hvězda, jakou pozorujeme dnes, je proměnným (variable) rudým obrem a až dosud se vědcům nepodařilo takto detailně zobrazit povrch hvězdy tohoto typu.
http://www.eso.org/public/czechrepublic ... 1741/?lang
