Setkání přes Skype

Všechny informace o setkávání členů našeho fóra
Odpovědět
Uživatelský avatar
baranka
Znalec kosmonautiky
Znalec kosmonautiky
Příspěvky: 962
Reputace: 2
Bydliště: Znojmo
Registrován: 28.8.2011 12:42
Kontaktovat uživatele:
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od baranka »

Dobrý nápad s mimořádnou telekonferencí, také mě to napadlo, tedy né u této příležitosti ale spíše i ve formátu minipokecu k něčemu. :)
Uživatelský avatar
baranka
Znalec kosmonautiky
Znalec kosmonautiky
Příspěvky: 962
Reputace: 2
Bydliště: Znojmo
Registrován: 28.8.2011 12:42
Kontaktovat uživatele:
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od baranka »

Jen mě napadlo, zda se nebude kopat zvuk, když každý může mít otevřený jiný zdroj a do toho naše komentáře. Jestli to nedopadne tak, že bude mít je jeden zvuk a ostatní si ho na svém přehrávači zvuk vypnutý a poslouchat jen zvuk od toho co ho bude mít zapnutý pře Skype.
Uživatelský avatar
Lakely
Správce profilu na Facebooku
Správce profilu na Facebooku
Příspěvky: 1130
Reputace: 153
Bydliště: Plzeň
Registrován: 11.2.2010 21:50
Kontaktovat uživatele:
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od Lakely »

Mrzí mi to, ale i když bych s vámi tento okamžik velice rád sdílel, mám v ten naplánováno setkání z jiného projektu, takže doufám, že se pak podělíte o své zážitky i zde na fóru a dobře si to užijete. :) Já se s vámi těším při nejbližší další příležitosti. :)
Vesmír je nekonečný a realita překoná veškeré naše představy.
A. C. Clarke
Uživatelský avatar
Dugi
Administrátor
Administrátor
Příspěvky: 26959
Reputace: 2729
Bydliště: Jihlava
Registrován: 23.10.2009 15:36
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od Dugi »

Já si myslím, že ideálním řešením je pustit to do sluchátek. Tím pádem se to nebude rušit.

Lakely: Škoda, ale snad to vyjde příště.
Obrázek

"Země je kolébkou života, ale nelze žít věčně v kolébce ..." - Konstantin Eduardovič Ciolkovskij
indian22
Znalec kosmonautiky
Znalec kosmonautiky
Příspěvky: 958
Reputace: 3
Bydliště: Sušice
Registrován: 7.10.2011 10:25
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od indian22 »

Se zvukem by neměl být problém. I posledně jsem si pustil nějaký video z youtbe během konference. Dělám to celkem běžně když telefonuju z počítače.
Doufám, že se mi podaří se v důležitou chvíli připojit.
PetrKK
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od PetrKK »

S ohledem na novinky se neúčastním téhle ani těch dalších...
Uživatelský avatar
Dugi
Administrátor
Administrátor
Příspěvky: 26959
Reputace: 2729
Bydliště: Jihlava
Registrován: 23.10.2009 15:36
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od Dugi »

Dobře kluci, moc se na vás všechny těším a tvoje rozhodnutí, Petře, respektuju.
Obrázek

"Země je kolébkou života, ale nelze žít věčně v kolébce ..." - Konstantin Eduardovič Ciolkovskij
PetrKK
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od PetrKK »

ok... čau
Uživatelský avatar
baranka
Znalec kosmonautiky
Znalec kosmonautiky
Příspěvky: 962
Reputace: 2
Bydliště: Znojmo
Registrován: 28.8.2011 12:42
Kontaktovat uživatele:
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od baranka »

Dnešní setkání přes Skype bylo parádní. S účastí pana Přibyla, jedinečné.
Uživatelský avatar
Dugi
Administrátor
Administrátor
Příspěvky: 26959
Reputace: 2729
Bydliště: Jihlava
Registrován: 23.10.2009 15:36
Re: Setkání přes Skype

Příspěvek od Dugi »

Dnes jsem dostal mail od známého popularizátora kosmonautiky Pavla Toufara mail s informacemi o požití záchranných věžiček na Sojuzech. Jelikož je to mimořádně zajímavé čtení, přidávám celý mail i sem.

Obrátil se na mne jeden tazatel s tím, že na Vašich www stránkách máte v diskusi uvedeno od jiných autorů, že systém SAS byl použit dvakrát, a že se mu to nezdá, a zda jde o přesnou informaci.

Podíval jsem se – v té diskusi je uvedeno, že 5.4.1975 při pokusu o navedení na oběžnou dráhu Sojuzu 18-1, a 26.9.1983 při pokusu o vzlet Sojuzu T-10-1. Není to správně. SAS byl skutečně použit dvakrát, ale bylo to jinak. Do klasického použití „záchranné věže“ systému SAS nelze pokus Sojuz 18-1 počítat, protože v době, kdy došlo k problému, byl už odhozený aerodynamický kryt a tudíž i věž s raketovým systémem SAS. Takže jednou? Pokud jde o použití systému při pokusu o startz s kosmonauty, pak ano, jinak ale skutečně dvakrát. :-)

V začátcích zkoušek lodí typu sojuz totiž došlo k nechtěnému použití SAS při přípravě letu bez posádky, kdy raketa poté shořela, byla poškozena rampa a okolí, takže tato původně nezamýšlená „zkouška“ vyšla docela draho.

Pro přesnější pochopení popis všech tří událostí posílám v opisu, jak je uvedený v různých mých knížkách.

Tolik tedy, co jsem poslal onomu tazateli, a co posílám také Vám jako upřesnění, opravu a doplněk ke zmíněné diskusi.

Srdečně zdraví,

pt





xxxxxxxxxxxx





I.

Odložený start zkušební bezpilotní lodi Sojuz 11F615 7K-OK(P) No.1, připomínaný už v úvodu této obsáhlé kapitoly, se nakonec uskutečnil 14. prosince 1966. Přesnější je napsat, že start se měl uskutečnit... Zhatily ho totiž velice dramatické události. Kolem 16. hodiny místního času se na kosmodromu začínalo znatelně šeřit. Přípravy probíhaly bez větších problémů. Když došlo na zážeh motorů nosné rakety, objevily se plameny a dým, ale byly nepoměrně menší než kdykoli jindy. Raketa zůstala stát na rampě. Během velice krátké chvíle plameny zhasly. Motory byly vypnuty havarijním systémem. Na rampu se řítily proudy vody, které měly zabránit požáru. Raketa stála nepohnutě a zahalila ji oblaka páry. Trvalo skoro tři čtvrti hodiny, než se k ní mohli vrátit technici a než byly opět přiklopeny silné pomocné opěry. Přijížděla auta s obsluhou, vraceli se také členové Státní komise.

Nikolaj Kamanin přikázal řidiči svého služebního auta, aby zajel k Domu kosmonautů, třípodlažní budově ležící jihovýchodně od obří montážní haly MIK. Potřeboval zatelefonovat na řídicí stanici v Jevpatorii.

„Dovnitř šli se mnou Tkačev a Vaščenko, řidič zůstal venku v autě asi pět metrů od podjezdu,“ uvedl Kamanin později a jeho vzpomínka pokračuje: „Ani jsme se ještě nedostali do druhého patra, když se z venku ozval jakýsi přitlumený výbuch. Vaščenko mi tvrdil, že nešlo o výbuch, ale že nejspíš někdo v první patře cosi opravuje, ale já už běžel na ulici před dům a uviděl jsem za budovou hangáru MIK ve výšce asi 600 až 700 metrů velkou kupoli padáku. Pochopil jsem, že na zkušební lodi Sojuz se zažehl záchranný raketový systém SAS a kabina právě dosedá. Když jsme dorazili do třetího patra Domu kosmonautů, podívali jsme se z okna a uviděli na vzdálené rampě zcela zničenou raketu. Hořel její třetí stupeň. Plameny se rychle rozlézaly po celém trupu. Bylo jasné, že v příštích okamžicích vybuchne také první stupeň. Proto jsem přikázal, aby všichni okamžitě odešli od oken až do chodby. Odcházel jsem jako poslední. Ze směru od rampy jsem ještě zahlédl jasný plamen a pak už bylo slyšet sérii mohutných výbuchů. Všechna okna se vysypala, popraskala i omítka. Když jsem se znovu podíval ven, na rampě dohořívala už jen jakási kostra rakety. Zahalila ji oblaka černého dýmu. Všechny místnosti byly zasypané rozbitým sklem a kusy zdiva, velké střepy se dokonce zasekly do zdí proti oknům. Dům kosmonautů přitom ležel asi 700 m daleko od rampy. Výbuchem však utrpěly také stavby, které byly vzdálené dokonce více než kilometr od místa neštěstí.“



Nějakou chvíli panovala nejistota a také nervozita. Ukázalo se totiž, že někteří z vysokých důstojníků byli v okamžiku exploze už jen asi 100 až 200 metrů od rakety. Podle některých zvěstí prý také hlavní konstruktér Vasilij Mišin, nový šéf Státní komise Kerim Kerimov a někteří další vedoucí činitelé vyšli ze startovního bunkru a zamířili blíž k raketě.

Přicházely naprosto rozporuplné zprávy. Záchranné jednotky se zatím na místě požáru snažily ze všech svých sil situaci zvládnout.

Brzy se naštěstí ukázalo, že přes veškerou svou hrozivost se dramatická událost obešla bez lidských obětí... Až na jednoho nešťastníka, který nestačil utéct do bezpečí.

Byl to doslova zázrak! Zahynul skutečně jediný muž - major Korostylev z technické obsluhy. Několik techniků však utrpělo těžká zranění.

Všude po okolí se válely kusy rakety, rozmetané výbuchy, startovní rampa byla zcela zničená.

Brzy vyšlo najevo, že nedlouho po povelu „vodu na start“ vyšli ze startovního bunkru Mišin, Kirillov, Kerimov a další, došli těsně k raketě, obešli ji, někteří dokonce rukama rozverně poplácali boční kužele urychlovacího prvního stupně. Jako by si neuvědomovali obrovské nebezpečí.

Následoval rozkaz znovu vztyčit kolem rakety opěrné konstrukce i montážní věž. Začaly přicházet skupiny techniků, kteří měli raketu podrobit podrobné prohlídce a případně odčerpat pohonné hmoty, pokud by bylo rozhodnuto raketu i s kosmickou lodí odvézt zpátky do montážního hangáru. Nikdo přitom netušil jak málo je dělí od děsivé katastrofy.

Co se vlastně stalo? Začněme popisem událostí od samého začátku. Po vydání povelu „zážeh“ se zapálily a začaly pracovat ovšem jen motory druhého stupně. Motory prvního stupně se vůbec nezažehly. V praxi to znamenalo, že hořely motory středního hlavního stupně, avšak motory čtyř bočních urychlovačů, označovaných jako první stupeň, nikoli. V takové situaci nemohla raketa v žádném případě odstartovat. Proto se motory druhého stupně vzápětí vypnuly. Následoval povel „vodu na start“ a intenzivní ochlazování rampy i rakety.

Po dobu asi 27 až 35 minut všechno vypadalo značně příznivě. Okolí rampy bylo jen plné páry z chladící vody i kapalného kyslíku, unikajícího tlakovými ventily z nádrží rakety. Když bylo jasné, že už nehrozí nebezpečí požáru, byl dán příkaz, aby se k raketě přiklonily pomocné opěrné věže. Při silnějším poryvu větru by se totiž neupevněná vysoká raketa mohla zřítit. A to by znamenalo skutečné neštěstí.

Začali přijíždět technici. Při přiblížení opěrných věží a posléze také montážních a obslužných konstrukcí však s největší pravděpodobností došlo k mírnému otřesu či k náklonu rakety. Automatika záchranného systému SAS na špici aerodynamického krytu kosmické lodi byla seřízena tak, aby vydala povel k zážehu záchranných raket na tuhé pohonné hmoty v okamžiku, kdy náklon rakety na rampě převýší 7 stupňů. K tomu prý došlo. Kontrolní čidla tedy vyslala příkaz a zažehly se motory záchranné rakety systému SAS. Jejich plameny však zasáhly 3. stupeň rakety a zavinily požár, který se rychle přenesl na 2. a nakonec také na 1. stupeň.

Pozdější rozbory naznačily, že viníkem zážehu záchranné rakety mohla být také nesprávná činnost gyroskopů, které po odpojení odklopné věže s kabelem přívodu elektrické energie a s kontakty povelového a kontrolního systému ještě „dobíhaly“. Protože se v té chvíli odpojily také kontakty určené k předání povelu „havárie“ při větším náklonu rakety na rampě, „pochopil“ systém SAS tuto situaci nesprávně jako příkaz k zážehu.

Příčinou toho, že nepracovaly motory 1. stupně nosné rakety byla závada ventilu v přívodu kapalného kyslíku. Kdyby nedošlo k nežádoucímu zážehu záchranné rakety SAS a posléze k ničivému požáru, stačily by k opravě a výměně ventilu dva nebo nejvýše tři dny práce a mohlo dojít k opakovanému startu...

Jakmile došlo k nežádoucímu zážehu záchranné rakety SAS, začali všichni zběsile utíkat od rakety všemi směry, jimiž vedla cesta do bezpečí. Kerimov, Mišin a Kirillov se stačili ukrýt v blízkém řídicím bunkru startu. Většina ostatních techniků se dostala do vzdálenosti kolem 100 až 200 metrů a ukryla se za terénními vlnami i za různými stavbami v těsném sousedství rampy.

Od rakety utíkal spolu se skupinou vojáků také již připomenutý major Korostylev, ale bohužel ho napadlo schovat se hned za betonovými stěnami rampy. Nepočítal s explozí celé rakety. To ho stálo život.

Mezi zážehem záchranné rakety a explozí 1. stupně, která byla nejmohutnější, uběhly naštěstí přibližně celé dvě minuty, které při doslova šíleném běhu o život stačily většině techniků, aby se zachránili.

Exploze způsobila obrovské škody na startovní rampě (ploščadka 31) a zkoušky nové lodi bylo nutné znovu odložit a především je zahájit na druhé startovní rampě (ploščadka 1), která však neměla veškeré potřebné vybavení.

Ironií osudu však právě při této havárii došlo také na jednu původně zcela neplánovanou zkoušku. Přímo v akci a tedy naostro byl totiž prověřen záchranný systém SAS kosmické lodi, protože návratová kabina, v níž by zcela jistě už při následujícím startu lodi s továrním číslem No.3 seděli kosmonauti, vzlétla do výšky kolem 600 metrů a úspěšně přistála v nevelké vzdálenosti asi 300 metrů od rampy. To byl onen velký padák, o kterém mluvil Kamanin.

Přitom jen pouhé dva dny předtím uskutečnili na zkušebním polygonu ve Vladimírovce ve Volgogradské oblasti technici při prověrkách nového záchranného systému SAS první zkušební odstřel kabiny. Kdo přitom mohl tušit, že tak brzy projde celý systém náročnou zkouškou v nesimulované skutečné havarijní situaci?!



*



II.

Sojuz 18-1 (Sojuz 18-B)



Byl pátek 25. dubna 1975. Dvě hodiny před plánovaným startem se kosmonauti Vasilij Lazarev s Olegem Makarovem usadili v kabině své kosmické lodi. Nejprve se na místo palubního inženýra vtěsnal drobný Makarov, poté se z horní obytné sekce lodi spustil do svého velitelského křesla Lazarev. Uzavřeli spojovací poklop a pevně upnuli každý své bezpečnostních pásy. Jejich kosmická loď Sojuz oficiálně zatím ještě nenesla žádné pořadové číslo, protože podle zavedených pravidel ho měla dostat až po navedení na oběžnou dráhu. Bylo však jasné, že tímto číslem bude „osmnáctka“.

Při nejrůznějších technických prověrkách běžel čas velice rychle a tak z řídicího bunkru v těsné blízkosti rakety brzy oznámili, že začala patnáctiminutová pohotovost. Oba muži sklopili průhledná hledí příleb svých skafandrů. Na oběžné dráze se měli připojit ke stanici Saljut 4 a pobývat na její palubě 51 až 63 dnů, tedy přibližně dvojnásobek času předchozí posádky. Program počítal s tím, že se zpátky na Zemi vrátí ještě před zahájením chystaného společného sovětsko amerického letu lodí Sojuz a Apollo, naplánovaného na červenec 1975.

„Ključ na start!"

V řídicím bunkru otočili na ovládacím panelu klíčem, který uvedl do činnosti automatiku startu.

„Proťjažka odin."

„Produvka."

Další pokyn a další soubor operací. Dusík začal proplachovat všechna palivová potrubí i spalovací komory motorů.

„Ključ na drenaž."

Uzavřely se ventily přívodů pohonných hmot do nádrží.

„Gotovnosť - odna minuta."

Hotovost - jedna minuta... Přesně tolik času zbývalo do zapálení motorů. Už čtyři minuty sledovala automatika všechny závěrečné operace tak, aby vypuštění proběhlo časově maximálně přesně. Na správném navedení na oběžnou dráhu záviselo další manévrování kosmické lodi a její spojení s orbitální stanicí.

„Proťjažka dva."

Do zapálení motorů zbývaly pouhé desítky vteřin. Začala nová bleskurychlá kontrola všech důležitých systémů.

„Otchodit zapravočnaja mačta."

Loď přešla na palubní zdroje elektrické energie. Odpojily se kabelové spoje.

„Dana komanda pusk."

Začalo tlakování nádrží dusíkem až do nominálního tlaku. Zbývalo už jen pouhých dvacet vteřin!

„Zažiganije! Odošla kabelmačta."

Krátce poté se zapálily motory. Na rampě i v jejím okolí začal vzrůstat dunivý a praskavý hluk. Zbývalo deset vteřin!

„Predvaritělnaja."

Pouze pět vteřin!

Raketa R-7 začala vibrovat, jako by se chtěla odtrhnout od rampy, která ji však pevně držela před jejím velkým skokem na oběžnou dráhu kolem Země. Venku se rozpoutala ohnivá bouře. Plameny šlehaly z dvacet trysek centrálního stupně a bočních urychlovačů a opíraly se do spodní části rampy. Nic z toho kosmonauti neviděli. Kabina jejich loď byla uschována pod aerodynamickým odhazovatelným krytem.

„Promežutočnaja."

„Glavnaja! Padjóm!"

Odklonila se čtyři mohutná opěrná ramena přidržující raketu. Mohutná síla začala zvedat raketu nad rampu, která se okamžitě zahalila do oblak dýmu. Půda v širokém okolí se ještě citelně chvěla, když raketa už mizela vysoko v obloze.

Po 70 vteřinách stoupání se raketa začala stáčet k východu směrem k dalekému Altaji. Po 120 vteřinách se oddělily vyhořelé boční urychlovací bloky. O dalších 40 vteřin později se oddělila raketa záchranného systému SAS a odpadl aerodynamický kryt kosmické lodi. Do jednoho průzoru kabiny se vedral první paprsek sluneční záře. Přetížení stále postupně narůstalo. Raketa se řítila vzhůru.

A pak se to stalo!

Uběhlo 286 vteřin od startu. Přestal pracovat čtyřkomorový motor centrálního bloku neboli druhého stupně nosné rakety a zažehl se čtyřkomorový motor třetího stupně. Za normální situace se mělo odpálit šest pyropatron výbušného spoje na příhradové konstrukci s druhým stupněm a zapnout se šest pružinových mechanismů příčné spojení a šest mechanismů podélného spojení. Závada na elektrické instalaci však zavinila, že se neodpálily všechny pyropatrony. Hlavní druhý stupeň proto zůstal částečně připojen ke třetímu, jehož motor však přitom už začal pracovat. Byla to velice kritická situace. Nikdo totiž nepočítal s tím, že by raketa v podobné sestavě někdy vůbec mohla letět. Centrální stupeň zachycený pouze z jedné strany visel šikmo pod třetím stupněm, z jehož čtyřkomorového motoru šlehaly plameny. Vyvolalo to zcela nepředpokládané a nadměrné zatížení konstrukce. Nosná raketa se odchýlila od správné dráhy.

Kosmonauti pocítili, že raketa zakolísala. Slunce zmizelo z pravého průzoru kabiny. Současně se pronikavě se rozeřvala poplachová siréna a na palubní desce se rozsvítila červená signalizace „havárie nosiče“. V prvních chvílích kosmonauti ani v nejmenším netušili, co se stalo. Nic nevěděli ani na Zemi v řídicím středisku. Vše důležité musela v nejbližších vteřinách zařídit palubní automatika. Raketa znovu silně zakolísala a hluk motorů se začal vytrácet. Kabina lodi se otáčela a Lazarev s Makarovem pochopili, že se dostali do nebezpečné situace. Vše probíhalo ve zlomcích vteřin. Oba muži pocítili na velice krátký okamžik závan beztíže. Možná to bylo také tím, že raketa na své dráze mírně poklesla.

Lazarev vypnul pronikavě ječící sirénu. Uběhlo jen pár vteřin. Bylo už zcela nepochybné, že řídicí automatika další let přerušila. Na oba muže ve skafandrech padla tíseň, která byla navíc umocněna velice omezeným prostorem těsné pilotní kabiny. Připadali si naprosto bezmocní. Kabina se otřásla, jako by ji někdo zespodu prudce odstrčil. Na povel záchranného systému se pomocí pyropatron oddělily pilotní kabina i obytná sekce od přístrojového oddílu a od třetího stupně rakety, k němuž byl jako obrovská a obtížná bizarní larva stále přivěšený bezmocný centrální stupeň.

Povel k záchranné operaci nemohla posádka sama vydat. Její osud zcela závisel na řídicí a kontrolní automatice, popřípadě na řídicím středisku na Zemi, které však ztrátu stability rakety teprve v těchto chvílích stačilo zaregistrovat. Automatika záchranného systému byla rychlejší.

Potíže však zdaleka neskončily. Kabina se řítila dál po balistické dráze vzhůru až do výšky 192 km a teprve potom začala padat zpátky k Zemi. Byla přitom stabilizačními tryskami natočena dnem ve směru pádu. V těch chvílích byli oba kosmonauti v nepříjemné poloze hlavami dolů a přetížení dosáhlo hodnoty až 21,6 G, takže vážili skoro dvaadvacetkrát víc než za normálních okolností!

Obrovské přetížení působilo sice jen velice krátkodobě, ale oběma kosmonautům přineslo značné utrpení a způsobilo jim potíže při dýchání i vidění. Jako by jejich útroby někdo nemilosrdně drtil v obrovitém lisu, z něhož nebylo úniku, oči se jim zamlžily a dokonce přišla spásná byť velice krátká ztráta vědomí.

Pak přece jen přetížení ustoupilo. Následovala sice ještě jeho druhá vlna o hodnotě 6 G, kterou však kosmonauti ani nezaznamenali, protože ještě nenabyli vědomí. A jejich kabina stále padala k Zemi.

V řídicím středisku už sice věděli o zahájení záchranné operace, ale o jejím průběhu neměli dostatek informací. Bylo jim však jasné, že místo nouzového přistání je velice nejisté a že kabina s kosmonauty by dokonce mohla zamířit až na čínské území.

Pak se přece jen kosmonauti probrali z bezvědomí. Vasilij Lazarev později vzpomínal, že se horečně snažil zjistit, zda už začal pracovat padákový systém, protože pochopitelně na jeho spolehlivosti závisel jejich další osud.

Kosmonauti také navázali spojení s řídicím střediskem a starostlivě se vyptávali, zda skutečně nemíří do Číny. Přesnou odpověď však nedostali...

Padák se otevřel.

„Odhadneš kam padáme,“ zeptal se Lazarev. Jeho palubní inženýr Makarov se jen ušklíbl:

„Do Číny... Zahájíme naší první zahraniční cestu.“

Přistáli pouhých 21 minut a 27 vteřin po startu ve vzdálenosti 1574 km od kosmodromu Bajkonur v západní Sibiři v podhůří Altajského masivu, jihozápadně od obce Gorno-Altajsk, asi 320 km severně od spojnice hranic Sovětského svazu s Čínou a Mongolskem. Jejich problémy zdaleka neskončily. Kabina se totiž po nevelkém nárazu a po dosednutí začala podivně a velice pomalu otáčet a pohupovat, jako kdyby dopadla na vodu. Nebyly to lákavé vyhlídky. V průzoru však Lazarev zahlédl kmen jakéhosi stromu. Nevěděl, jak si to má vysvětlit. Netušil totiž, že dosedli na nevelký skalní převis nad hlubokou propastí, že se padákové šňůry zachytily o osamělou rozeklanou borovici a kabina leží doslova na samé hraně převisu. Makarov naštěstí otálel s odstřelením hlavního padáku, byť mu to přikazovaly havarijní předpisy. Jako by měl neblahou předtuchu.

Oba lehce potlučení muži - přistání se pochopitelně neobešlo bez šrámů - se jen s obtížemi vyhrabali ven. Když se jim podařilo otevřít poklop lodi, byli šokováni. Kolem byl sníh. Nad nimi se totiž tyčil obrovský skalní masiv a strmý sráz padal dál pod ně do hlubokého zalesněného údolí. Jejich kabina se zachytila na nepřístupné skalní plošině jen shodou velké náhody a notné dávky štěstí. Dovnitř se dral mráz a silný vítr. Museli však co nejrychleji ven.

Kolem dokola bylo pusto a prázdno. Nikde ani živáčka. Sněhu bylo na nevelké plošině až po prsa. Dolů padala skála do propasti hluboké 500 až 600 metrů! Nezbýval však čas na úděsné úvahy, co by se nejspíš stalo, kdyby je náhoda nenavedla na skalní římsu...

Sílící vítr vrhal proti oběma mužům i jejich kabině ostré vločky zmrzlého sněhu. Bylo jasné, že uvnitř kabiny nebudou v bezpečí. Vítr si totiž nejprve pohrál s rozměrným hlavním padákem a roztrhal jej o strom. Vzápětí kosmonauti s hrůzou zjistili, že pod stále ještě horkým pláštěm kabiny se zvolna rozpouští sníh a že kabina začíná znatelně sklouzávat k okraji srázu. Lazarev s Makarovem se snažili dno kabiny podložit svými skafandry. Hrozilo totiž nebezpečí, že co nevidět se zřítí na dno propasti. Dramatickou scénu doplňovaly vichřice a mráz.

Místo nouzového přistání bylo velice obtížně přístupné. Členitý terén a způsob, jakým se kabina položila do vysokého sněhu a na nebezpečný sráz, znesnadnily práci vyhledávacím a záchranným jednotkám. Své udělalo také odklonění antény radiomajáku, která byla umístěna na vnější straně příklopu kabiny. Kosmonauti totiž sice stačili zevnitř vynést některé základní věci a nouzovou výbavu, ale když viděli nebezpečnou polohu kabiny, nechtěli riskovat a raději se už nevraceli do její blízkosti. Poklop vstupního otvoru proto zůstal otevřený dovnitř, což silně rušilo signály radiomajáku...

Až po delším čase oba muži došli přece jen k závěru, že kabina je pevně usazená a jeden z nich se natáhl, aby se dostal k poklopu a k anténě.

Mezitím nasbírali pár větví a rozdělali oheň. Nesmírně vhod jim přišla speciální téměř zálesácká příprava, kterou povinně absolvovaly všechny posádky už během základního výcviku, aby se naučily překonávat nesnáze v případě nouzového přistání do neobydleného a nepřístupného terénu. Na podpálení mokrého dřeva použili papír z instrukcí o postupu posádky v liduprázdných oblastech. S takovou dvojnásobnou užitečností těchto instrukcí jejich autoři určitě nepočítali. Po nepříliš dlouhé době je objevilo první letadlo z pátrací a záchranné skupiny. Kosmonauti zcela zřetelně slyšeli jeho motor. Začal se však znovu zvedat silný vítr. Lazarev s Makarovem seděli u malého ohýnku a moc toho nenamluvili. Zatím si každý sám pro sebe urovnával myšlenky, co se vlastně stalo, co prožili a jak málo chybělo, aby došlo k nejhoršímu. Jejich nečekané dobrodružství však ještě zdaleka nekončilo. Přišla noc. Vítr neutichal. Ani na chvíli nepřestal padat dotěrný sníh.

Lazarev s Makarovem však na ty okamžiky vzpomínali ještě dlouho. Přinesly jim totiž také nečekaně hluboký zážitek. Ve tmě bylo slyšet praskání stromů, burácení větru a do toho se mísilo pleskání zbytků roztrhaného vrchlíku padáku, zachycených na stromě. Pak vichr z ničeho nic zcela utichl a také přestal padat sníh. Jak už to v horách bývá, počasí se rychle změnilo. Na nebi se rozzářily miliardy hvězd. Všude kolem se rozprostřela překrásná noc. Něco takového prý oba kosmonauti už nikdy nezažili.

Za svítání přiletěla záchranná jednotka. Piloti vrtulníku měli co dělat, aby kosmonauty dostali v podvěsu z téměř nepřístupné římsy a všichni, kdo se na záchranné operaci podíleli, prokázali velkou odvahu...

Oficiální sovětská místa vydala pouze velmi stručnou zprávu o historicky prvním havarijním přerušení startu lodi s posádkou. Zpočátku se však pouze velice stručně uvádělo, že došlo k technické závadě a že oba kosmonauti jsou v naprostém pořádku.

Drama mělo ještě dohru. Změnilo se totiž v trapnou frašku. Nikoli na veřejnosti, ale v zákulisí. Bývalo totiž pravidlem, že sovětští kosmonauti dostávali za zvláštní výkony během kosmického letu finanční prémie. Nešlo o malé, ale ani zase příliš přehnané částky. Například za devadesátidenní kosmický let se dávalo 5000 rublů. Za úspěšnou zkoušku záchranného startovního systému však podle jakýchsi nesmyslných tabulek posádce náleželo pouze 3000 rublů. Co však s Makarovem a Lazarevem? Vždyť plánovaný kosmický let vlastně neuskutečnili!

Ozvali se byrokrati, kteří byli zcela zásadně proti tomu, aby posádka získala jakoukoli finanční prémii za neuskutečněný let. Protože hádka neustala, dostal se celý problém až k tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSSS Leonidu Brežněvovi, který nakonec velkomyslně rozhodl, že Lazarev s Makarovem mají přece jen dostat po zásluze zaplaceno. A navrch jim přidali medaili.

Nepřízeň osudu pronásledovala Vasilije Lazareva také v roce 1990 po jeho smrti po nešťastné nehodě. S trpkostí to v jednom rozhovoru pro noviny připomněl kosmonaut Georgij Grečko:

„Pocty? Kosmonauta si váží, dokud ho potřebují. A potom? Škoda mluvit. Nedávno zemřel Vasilij Lazarev. Nepochovali ho na Novoděvičím hřbitově jako například Pavla Beljajeva, dokonce se pro něj nenašlo místo ani v Moninu na pamětním hřbitově zkušebních letců. Pochovali ho na obyčejném venkovském hřbitově. Takhle se k nám teď chovají!"

Sovětské oficiální přehledy kosmických letů původně označovaly přerušený let jako „Anomálii 25. dubna", později jej nazvali „Sojuz 18-1" nebo také „Sojuz 18-B“..



*



Sojuz T-10-1

Anebo další dramatický příběh. Pouhé tři vteřiny prý dělily od smrti dva jiné sovětské kosmonauty. Vraťme se opět ke krizi na startu. Přímo na startovací rampu kosmodromu Bajkonur:

Bylo 26. září 1983. Panovala ještě hluboká noc. Hvězdy na obloze lákaly svým mihotavým každého, kdo na ně pohlédl, aby zatoužil po cestě do propastného vesmíru... Jenže nevarovaly přitom, jak kruté a těžké takové výpravy mohou být.

Co se vlastně onu zářijovou noc na Bajkonuru stalo, že oficiální sovětská místa zachovávala po dlouhou dobu hluboké mlčení, třebaže jeden z nejmenovaných vysokých armádních hodnostářů cestou z kosmodromu v letadle krátce poté s neskrývaným obdivem prohlásil:

„Vadilo mi, že kosmonautům dávají nejvyšší vyznamenání, která jiní dostávali za obětování svého života za války, že před nimi natahují červené koberce a pořádají honosné oslavy a recepce, ale po tom, co jsem viděl, si myslím, že pouhé jediné vyznamenání je strašlivě málo."

Rampu s raketou osvětlovala ostrá světla reflektorů. Vrcholily přípravy. I pro toho, kdo už prožil nesčetné kosmické starty, to byla stále velice vzrušující podívaná. Připravoval se nový let. V těsné pilotní kabině kosmické lodi Sojuz T leželi dva nevelcí muži navlečení do natlakovaných bílých skafandrů. Oba se těšili, že už brzy dorazí na palubu stanice Saljut 7. Tentokrát už zcela určitě! Nikoli jako před pouhými pěti měsíci...

Šestatřicetiletý Vladimír Titov - shoda jména s druhým kosmonautem světa Germanem Titovem byla náhodná - se chystal ke svému druhému letu. Jeho kolega, takřka o sedm let starší Gennadij Strekalov, měl před sebou dokonce už třetí kosmický let. Připravena byla také stanice Saljut 7, obydlená tehdy dvojicí Ljachov a Alexandrov.

Hlavní úkoly letu Titova a Strekalova byly následující - úspěšně odstartovat, dostat se na oběžnou dráhu, přistát na orbitální stanici a vystřídat její posádku.

Jak jednoduché a prosté! Bylo to však skutečně tak jednoduché?

Titov a Strekalov totiž věděli své. A nepochybně na to také vzpomínali. Už jednou se spolu setkali v kosmické posádce, tehdy dokonce tříčlenné, protože tehdy do lodi Sojuz T-8 s nimi nastoupil také Alexandr Serebrov. Jediný Titov byl - ač velitel lodi - skutečným kosmickým zelenáčem. Strekalov už v prosinci 1980 působil v opravářské četě při náročné výměně čerpadel termoregulačního systému a při opravě i údržbě dalších důležitých systémů stanice Saljut 6. Serebrov si kosmický křest odbyl v srpnu 1982 v jiné posádce, v níž tehdy byla také druhá sovětská kosmonautka Savická.

Původně se Titov a Strekalov chystali ke společnému letu už v květnu 1982 samostatně jako náhradníci pro let Sojuzu T-5 na Saljut 6. V září 1982 k nim připojili Irinu Proninu, která byla původně náhradnicí Světlany Savické, jež se vydala společně s kosmonauty Popovem a Serebrovem na Saljut 7. Společně měli dlouhodobě pobývat na Saljutu 7 a mimo jiné prověřit velkou transportní a nákladní loď TKS konstruktéra Čeloměje (původně chystanou pro vojenskou stanici ALMAZ) i vystoupit mimo stanici do volného kosmu a pracovat s rozměrnou sluneční baterií. O tom se však nikde dlouho nesmělo mluvit. Posádka měla odstartovat v dubnu 1983 v lodi Sojuz T-8. V únoru však Irinu Proninu z nominace odvolali a na její místo jmenovali Alexandra Serebrova. Rozhodnutí přišlo z nejvyšších politických míst, z ÚV KSSS. Důvodem byly prý obavy, že při složité činnosti ve volném kosmu by se mohli Titov a Strekalov poranit nebo dostat do vážných potíží a na palubě stanice by byla žena, která by jim třeba nedokázala pomoci a třeba by ani nezvládla přistání s kosmickou lodí. Pronina měla ovšem smůlu. Do kosmu se už nikdy nedostala. Narychlo sestavená trojice odstartovala z Bajkonuru až po několika odkladech kvůli technickým problémům s přípravou rakety se zhruba desetidenním zpožděním dne 20. dubna 1983. Orbitální stanice Saljut 7 byla tehdy už spojena s rozměrným nákladním modulem TKS, oficiálně označeným jako Kosmos-1443. Na oběžnou dráhu se kosmonauti dostali bez problémů, ale brzy zjistili, že se od lodi zřejmě neodklopila parabolická anténa přibližovacího a setkávacího radiolokátoru systému IGLA. Byl to vážný problém. Odborníci v řídicím středisku v Kaliningradu u Moskvy zpočátku soudili, že zaseklé rameno by se mohlo podařit uvolnit otáčením lodi pomocí korekčních motorků. Zdálo se však, že zrychlení při těchto manévrech je nejspíš příliš malé, protože anténu kosmonauti k poslušnosti nepřivedli. Proto začali s podrobnou kontrolou, aby zjistili, co se vlastně stalo. Výsledek byl velice překvapující. Vyšlo najevo, že při oddělování aerodynamického krytu lodi po průletu hustými vrstvami atmosféry se anténa odtrhla. Co zbývalo? Přerušit let a přistát? Takové rozhodnutí by bylo předčasné. Nabízela se přece ještě možnost zkusit ruční přiblížení a spojení se stanicí. V řídicím středisku se pustili do potřebných výpočtů a posléze Titov mohl zahájit náročný manévr.

Spojení dvou těles na oběžné dráze není vůbec nic jednoduchého. Loď se ke stanici přibližuje závratnou rychlostí, stačí přitom málo, a dostane se na docela jinou dráhu. Hrozí také nebezpečí střetu, který by mohl mít vážné následky...

Sojuz T-8 se přibližoval k Saljutu 7 ze vzdálenosti přibližně jednoho kilometru. Manévrování bylo velice obtížné, protože kosmonauti museli sami vizuálně zcela přesně odhadnout rychlost přibližování, vzdálenost a také orientaci lodi. K dispozici měli jen stopky. Bez radiolokátoru totiž příslušná palubní aparatura nefungovala. Přes všech těžkosti se Titovovi podařilo přiblížit k Saljutu 7 až na vzdálenost 140 metrů. Pak už to bylo jen 60 metrů... Kosmická loď však měla vůči stanici příliš velkou rychlost v průměru 4 m/s a proto ji podletěla, minula a začala se od ní vzdalovat. Doslova jen o vlásek se přitom vyhnula kolizi. Pak se stanice i kosmická loď dostaly do zemského stínu. Když jejich dráhy opět vedly nad osvětlenou stranou planety, byl Saljut 7 vlevo od Sojuzu T-8. Kosmonauti se chtěli znovu pokusit o spojení. Ukázalo se však, že pouhý odhad bez přesných měřících přístrojů je velice nespolehlivý a navíc v nádržích kosmické lodi zbývalo palivo už jen pro návrat do atmosféry. Řídicí středisko další pokusy proto zakázalo a po dvoudenním samostatném letu Sojuzu T-8 kosmonautům nařídilo předčasné přistání.

Ke stanici Saljut 7 se pak vydali Ljachov a Alexandrov, Titov se Strekalovem jim dělali náhradníky. Jejich kolegu Serebrova z původní tříčlenné posádky vyřadili, stejně jako z hlavní původně rovněž tříčlenné posádky vyřadili Alexandra Volkova. Ušetřilo se tím hodně kilogramů a místo zatížení třetím kosmonautem mohlo být do nádrží kosmické lodi natankováno větší množství paliva, potřebného pro spojení a případné společné manévry s orbitální stanicí.

Titov a Strekalov pokračovali v přípravě. Čekal na ně hned následující let. Konečně 26. září 1983 v pozdním odpoledni ještě za světla přijeli k velké budově MIK. Uvnitř se v obrovských halách montují kosmické lodi a nosné rakety, provádějí se poslední technické prověrky a jsou tam rovněž místnosti pro přípravu kosmonautů i pro různá oficiální jedno. Jedno takové jednání ještě čekalo na Titova a Strekalova. Nejprve si oblékli a prověřili skafandry a potom usedli před vybrané novináře, odděleni skleněnou stěnou, aby jim byli oficiálně představeni jako hlavní posádka. Pak už následovala cesta na betonovou plochu před halu, tradiční hlášení předsedovi Státní komise Kerimu Kerimovovi a několik minut jízdy na startovací rampu k raketě 11A511U No. JU15000-363 s lodí Sojuz T 11F732 No. 16L.

Přes den teploměr ukazoval ještě přes pětadvacet stupňů, ale večer už z okolní Hladové stepi zavanul chlad a rtuť teploměru klesla dokonce až na deset stupňů. Vál mírný vítr a přinášel

podivnou směsici vůní, s jakou se můžete setkat jen na okrajích stepi, skromně porostlé trávou a nízkými keři.

První se nasoukal do pilotní kabiny Strekalov a pevnými bezpečnostními pásy se připoutal ke své sedačce. Po něm se na sedačku umístěnou uprostřed kabiny přímo pod kruhovým vstupním otvorem posadil Titov. Z řídicího střediska startu s nimi rozmlouvali jejich náhradníci Kizim se Solovjovem, aby jim zkrátili dlouhé minuty čekání. Pak se ozval hlavní spojař s požadavky na kontrolu technické připravenosti lodi. Všechno probíhalo podle zažitých postupů a čas plynul.

Konečně začalo poslední odpočítávání. Gennadij Strekalov otočil hlavu, jak jen to ve skafandru a v přílbě šlo, směrem vlevo ke svému kolegovi Titovovi a prohlásil:

„Kdosi mi povídal, že ve válce na frontě platilo pravidlo, že granát nespadne dvakrát do stejného místa."

Byla to zjevná narážka na jejich poslední nevydařený společný let. Jen to však dopověděl, hned se vesele zašklebil. Titov mu jen zamyšleně přitakal:

„Nespadne." Starostlivě dodal: "Uprav si pásy!" Jako by si už víc nechtěl ani jediným slůvkem zahrávat s ošidným osudem. Byla to skrytá pověrčivost, která je vlastní letcům i mnoha dalším nebezpečným profesím? Nezdálo se, že by je sužovaly nějaké obavy. Jejich srdce tepala v rytmu 80 a 72 za minutu. Všechno bylo v naprosto ideální normě.

Ještě zbývala krátká volná chvíle.

„Máme vám pustit nějakou hudbu?" ptali se z řídicího střediska.

Kosmonauti se nevyjádřili. Nechali to na řídicím středisku. Titov by však nejraději dal přednost tichu a mlčení. Odložil desky s letovým plánem a alespoň na okamžik chtěl zapomenout na všechna čísla a pokyny. V řídicím středisku je nejspíš špatně pochopili. Ve sluchátkách se ozvala moderní hudba.

Zbývalo ještě třicet minut. Někdy je to nesmírně dlouhá a jindy velice krátká doba. Jak se to vezme. Záleží na okolnostech. V těch chvílích plynul čas v klidu a pohodě. Světlo v kabině jako by dokonce lehce uspávalo. Není ostatně ani divu. Podle místního času byla na kosmodromu hodina po půlnoci dne 27. září 1983, avšak podle oficiálního moskevského času byla ještě hodina před půlnocí 26. září 1983. Start byl připravován na 22 hodin, 37 minut a 51 vteřin moskevského času. Na kosmodromu bylo o dvě hodiny víc. Tou dobou už většina lidí spokojeně spí. Třebaže si kosmonauti na změnu rytmu přivykali již několik dní, hloubku postupující noci si uvědomovali.

Začala patnáctiminutová „hotovost" ke startu. Aktivoval se záchranný systém SAS a znovu se uskutečnila prověrka nejdůležitějších systémů nosné rakety a kosmické lodi. Čas se najednou rychle rozběhl. Pokyny z řídicího střediska začaly být stručnější, tón hlasů operátorů strohý a vážný. Kosmonauti se plně soustředili na start. Popruhy pevně utažené, hledí přileb skafandrů sklopená. Kdo by najednou pomyslel na pověry či na jakoukoli osudovost?!

Problémy se Sojuzem T-8 byly rázem zapomenuty. Vše se soustředilo k Sojuzu T-10. Nová loď vlastně pořadové číslo ještě neměla, protože oficiálně se k typovému označení lodi připojovalo vždy až po jejím úspěšném navedení na oběžnou dráhu. Oba muži uvnitř kabiny netušili, že během příštích několika málo desítek vteřin se všechno změní, že jejich loď se žádného oficiálního pořadového čísla nedočká a že oni se naopak stanou hlavními aktéry neobyčejného dramatu.

Pokračovalo odpočítávání. Zbývaly necelé dvě minuty. Každou chvíli se mělo odpojit rameno s kabelovými spoji, tvořící dočasné pevné pouto lodi a rakety se Zemí.

V bunkru pro řízení startu ještě nevěděli, co strašlivého se odehrává v útrobách rakety, skrytých pod úrovní plochy startovací rampy. V motorové sekci bočního bloku „B“prvního stupně se totiž neotevřel jeden z ventilů v přívodu paliva. Příslušné turbočerpadlo běželo naprázdno bez mazání, přehřálo se, zadřelo a explodovalo - podle jiné verze se dostalo do nežádoucích otáček, odlomila se jedna z lopatek, odletěla při nárazu na kovové části rakety vzniklo jiskření, které zavinilo požár...

Pouhých devadesát vteřin před plánovaným startem zpozorovali z řídicího bunkru ohnivé plameny ve spodní části nosné rakety. V té chvíli tam však ještě žádné plameny neměly být! Požár zničil také signalizační kabely záchranného systému kosmické lodi... Kosmonauti zaregistrovali jakési podivné zhoupnutí rakety a její nečekaně silné vibrace. Avšak z kabiny překryté aerodynamickým krytem nemohli vidět ven. A i kdyby, v okolí rampy stejně panovala hluboká tma a na raketu ze všech stran mířilo ostré světlo reflektorů, které by odlesky požáru odspodu rakety přehlušilo.

Titova nejprve napadlo, že šlo nejspíš silný poryv větru, ale uzavřeni v těsném prostoru pilotní kabiny, si vzápětí oba se Strekalovem uvědomili, že se skutečně děje něco nezvyklého. Pocítili totiž druhou silnou vlnu vibrací. To nevypadalo na pouhý vítr!

Pak přišla další a silnější vlna... Vibrace se zvyšovaly, už nemizely. Pak bylo cítit nesmírně silné škubnutí!

Co se na rampě odehrávalo? V následujících deseti vteřinách rozhodl řídicí startu o zapojení záchranného systému kosmické lodi. Nebyl však čas vyrozumět posádku a to jen umocnilo napětí nečekaného dramatu. Z řídicího bunkru vyslali elektrický signál k zapálení záchranné rakety SAS, upevněné na vrcholku aerodynamického krytu kosmické lodi. Nebylo to jednoduché. Ani rychlé. Nejprve bylo totiž zapotřebí odjistit bezpečnostní pojistky na ovládacím panelu a posléze dva operátoři - řídící startu odpovědný za raketu generálmajor Šumilin a technický vedoucí startu a zástupce hlavního konstruktéra kanceláře „Foton“ vyrábějící rakety inženýr Soldatěnko - museli současně stisknout příslušná tlačítka (oba později s nástupem „glasnosti“ v roce 1988 za rozhodnost dostali vysoká vyznamenání). Šlo o pojistku, aby k zapálení záchranné rakety SAS nedošlo nedopatřením nebo ukvapeností, která však nyní znamenala jen další nežádoucí prodlevu. Signál však už neprošel! Kabelové vedení bylo zničeno požárem. Řídicí startu proto okamžitě rozhodl o vyslání rádiového povelu. Trvalo to další dlouhé vteřiny. Všechno přitom záleželo na tom, zda nakonec neselže záchranná jednotka SAS.

Tato jednotka nesla raketový motor na tuhé pohonné hmoty o tahu 570 kN, vybavený dvanácti tryskami, odkloněnými od podélné osy motoru o čtyřicet stupňů tak, aby plameny nepoškodily aerodynamický kryt lodi. Zkratka SAS je z ruských slov „sistěma avarijnovo spasenija". Zaručuje posádce kosmických lodí Sojuz možnost záchrany nejen v případě nesnází na startovací rampě, ale také při navádění na oběžnou dráhu v menších výškách. Řešení celého systému přineslo konstruktérům značné starosti. Na vině byla nezvyklá sestava lodi Sojuz. Na nosné raketě je totiž loď zakryta rozměrnou aerodynamickou hlavicí a pilotní kabina je umístěna až uprostřed trojdílné sestavy celé kosmické lodi, což bylo značnou překážkou pro její rychlé oddělení od rakety.

Mnohem jednodušší řešení bylo například u americké kabiny Mercury nebo u kosmické lodi Apollo, které byly upevněny přímo na vrcholku nosné rakety, takže stačilo k jejich horní části připevnit trubkovou konstrukci se záchranným raketovým motorem na pohonné hmoty. Nouzové odpoutání bylo pak poměrně snadné a především rychlé. V první sovětské lodi Vostok i v americké dvoumístné Gemini byla katapultovací křesla, která v případě havárie v prvních fázích vzletu měla kosmonauty dopravit do bezpečné výšky, odkud by se pak sami snesli na osobních padácích.

U Sojuzu žádné z těchto řešení nepřipadalo v úvahu. Kosmická loď je totiž uložena v silovém rámu a v pohyblivých vzpěrách, uchycených v konstrukci aerodynamického krytu, který se podélně rozděluje na dvě poloviny a při bezproblémovém vzletu se ihned po průletu hustými vrstvami atmosféry zhruba ve výšce kolem 80 km odhazuje. Nejprve se po zážehu zvláštního malého motoru odpoutá jednotka záchranné rakety SAS upevněná ve špici v této fázi letu již nepotřebného aerodynamického krytu, pak se uvolní podélný spoj krytu a malé manévrovací motorky začnou obě poloviny krytu rozevírat a odklápět podél spodního závěsu tak, že po úplném rozevření konečně odpadnou do stran od rakety. V havarijní situaci však mnoho času nezbývá.

A tak tomu bylo i v onu dramatickou noc na Bajkonuru při startu Sojuzu T, který měl nést pořadové číslo „deset“. Rádiový povel z řídicího bunkru naštěstí dorazil včas. Na palubní desce uvnitř lodi se rozsvítilo okénko světelné signalizace a rozezněl se pronikavý poplašný signál. Jakákoli úvaha by v té chvíli byla příliš dlouhá. Vše co následovalo proběhlo zcela automaticky. Kosmonauti Titov a Strekalov nestačili vůbec nic udělat. A za dané situace ani nemohli.

Do určeného času startu zbývalo 48 vteřin... Záchranný systém SAS začal pracovat pouhé dvě nebo tři vteřiny před explozí a před zhroucením nosné rakety. Od stěn aerodynamického krytu kosmické lodi se odklopily roštové stabilizátory. Zapálil se motor záchranného systému SAS. Pyrotechnické spoje v mžiku přeťaly spojení kabiny s posádkou s válcovitou přístrojovou sekcí lodi, instalovanou pod ní a motor SAS se zásobou 1000 kg tuhých pohonných hmot kabinu s obytnou sekcí připojenou k její horní části hnal vzhůru. Stoupání bylo tak prudké, že během pouhých tří vteřin dosáhla kabina rychlosti Mach 1 a překonala tedy rychlost zvuku.

Z řídicího bunkru doslova se zděšením sledovali, jak takřka současně zespodu rakety vyšlehl žlutý, červený, černý i oranžový dým a jako nenasytný jazyk vylétl takřka k samému jejímu vrcholu. Raketa se vzápětí v plamenech zhroutila a vybuchla. Rampa začala hořet.

Na kosmonauty působilo krátkodobě přetížení až kolem 15 G! Jejich kabina mířila závratnou rychlostí do výšky a také poněkud stranou od rampy. V prvních chvílích oba muži jen pochopili, že začal pracovat záchranný systém SAS, ale neměli tušení proč k tomu došlo. Vladimíra Titova dokonce napadlo, že došlo k výbuchu, který je neřízeně odhodil do výšky a že to je definitivní konec. Skutečně hrůzná je představa, co by se stalo, kdyby záchranná raketa SAS selhala, anebo se včas nezapálila. Kabina by se totiž spolu hořící nosnou raketou zhroutila do nitra rampy a kosmonauti uzavření ve své lodi by skončili ve výhni ohnivého pekla. Explodovaly by nádrže hlavního motoru a zásoby pracovní látky korekčních motorků. Zcela jistě by také vybuchly motorky určené pro měkké přistání, instalované na dně pilotní kabiny. Samovolně by se zapálila záchranná raketa SAS. Na kosmonauty by čekaly strašlivé chvíle. Jejich loď by se zmítala v ohnivém pekle. Tepelná ochrana povrchu lodi, určená pro návrat z oběžné dráhy, by sice v prvních okamžicích oba kosmonauty ochránila před ohněm a děsivým žárem, ale později... Raději dál nedomýšlet.

Kabina se dostala do výšky kolem 900 metrů a do vzdálenosti přibližně 3000 metrů od ohnivého pekla na startovací rampě. Na vrcholu této nouzové dráhy se zapálil menší motor jednotky SAS, pyrotechnicky se uvolnil spoj mezi orbitální a pilotní kabinou, jež vzápětí doslova vypadla spodem z dosud spojeného aerodynamického krytu, který se pomocí onoho malého raketového motoru jednotky SAS vzdálil i s orbitální kabinkou, aby se vzápětí zřítil na zem. Kosmonauti zcela jasně uslyšeli třesk pyropatron, které jejich kabinu oddělily. V těch chvílích se také ozval z řídicího střediska startu kosmonaut Leonid Kizim, sedící u spojového pultu:

„Systém SAS v činnosti!"

Motorky řízeného sestupu okamžitě stabilizovaly kabinu s posádkou do potřebné polohy a časový programátor vydal rychlý povel k otevření padáků...

Oficiální zpravodajství TASS havárii zamlčelo, ale necelý týden poté se o ní mluvilo ve zprávách „Hlasu Ameriky“ a ve vysílání americké stanice „Svoboda“. Sověti proto problémy kosmické lodi označené neoficiálně Sojuz T-10A přiznali přibližně až o měsíc později na kongresu Mezinárodní astronautické federace v Maďarsku. Mluvil o nich akademik Vladimír Kotělnikov. Doma však oficiální zpravodajství TASS stále mlčelo. Později k tomu kosmonaut Georgij Grečko s pokrčením ramen suše poznamenal:

„Mysleli si, že doma mohou lidi ohlupovat."

O úspěšné záchranné operaci nepsal velice dlouho ani sovětský odborný tisk. Teprve v roce 1986 se v hraném sovětském filmu „Návrat z kosmu“ z prostředí práce a soukromí kosmonautů objevily záběry záchrany lodi Sojuz po havárii nosné rakety. Autoři filmu je převzali z archivních dokumentárních snímků, pořízených při zkouškách celého zařízení, do té doby pečlivě utajovaných.

Vraťme se zpátky na scénu vrcholícího dramatu. Všechno probíhalo v rychlém sledu desetin doslova setin vteřiny. Záleželo na každém okamžiku. Běžně se výtažné padáky kabiny Sojuz uvolňují postupně, ale v havarijní situaci na něco takového nezbýval čas. Kabina se totiž nacházela v nebezpečně malé výšce. Naprogramovaný havarijní systém proto padáky uvolnil současně. Rozevřel se brzdicí padák o ploše čtrnácti metrů čtverečních. Posádka s úlevou zaznamenala prudké trhnutí. Bylo to potvrzení, že padákový systém začal pracovat. Vzápětí automatika oddělila brzdicí padák a téměř současně se uvolnil a rozevřel hlavní nosný padák o ploše tisíc metrů čtverečních. Šňůry se převěsily na dva závěsy, aby podélná osa kabiny směřovala dolů. Aktivovaly se hydraulické tlumiče nárazu dosednutí, které automaticky vysunuly křesla kosmonautů směrem vzhůru k hlavní přístrojové desce. Oba kosmonauti ucítili lehké pohupování kabiny. Stále se nezmohli na jediné slovo.

Při běžném sestupovém manévru kabiny Sojuz se rychlost klesání po rozevření hlavního padáku snižuje na přibližně 9 m/s, asi 10 minut před dosednutím se na povel výškoměru odhazuje mohutný tepelný štít na dně kabiny, čímž se sníží značná hmotnost klesající kabiny a také se odkryjí trysky šesti motorů na tuhé pohonné hmoty, jež se posléze zhruba asi jeden metr nad zemí zapálí povelem radiometrického výškoměru. Motory pracují zlomek času. Jejich činnost připomíná spíše mohutné odfouknutí, které však stačí na to, aby kabina dosedla zcela minimální rychlostí.

V řídicím středisku si právem kladli otázku, zda se všechny tyto složité etapy návratové operace podaří zvládnout včas i za nečekané havarijní situace. Paprsky světlometů šlehaly po noční obloze ve snaze najít kabinu. Pak se konečně na černém pozadí objevil bělostný padák. Jenže drama ještě neskončilo. V řídicím středisku, v němž vyhlásili záchranným jednotkám nejvyšší poplach, ale také na vzdálené galerii pro hosty i zaměstnance kosmodromu s hrůzou zjistili, že nepříznivý a záludný vítr nese klesající kabinu přímo k ohnivé výhni na rampě! Nakonec však kabina s notnou dávkou štěstí dosedla poměrně daleko asi 4 kilometry od nebezpečného požáru. Přestože se zapálily brzdicí motory uložené ve dnu kabiny, byl její dopad velice prudký a o nějakém měkkém a citlivém přistání se rozhodně nedalo mluvit. Posádka si proto užila krušné chvilky až do konce. Avšak nakonec oba muži, pevně připoutaní pásy ke svým křeslům, přečkali nouzovou operaci sice otřeseni, ale bez větší úhony. Vše totiž mohlo opravdu dopadnout opravdu docela jinak. Štěstěna jim přála.

Sami otevřeli průlez a vylezli z kabiny. Stáli vedle ní a šokováni sledovali ohnivou scénu na startovací rampě. Až během takřka půlhodiny k nim dorazil první gazik. V noční tmě je záchranáři přece jen nějakou chvíli hledali.
Obrázek

"Země je kolébkou života, ale nelze žít věčně v kolébce ..." - Konstantin Eduardovič Ciolkovskij

Odpovědět

Zpět na „Setkání“