Jeste k tematu Energija, Buran, vyvoj a znovupouzitelnost.
A jelikoz se jedna o historicky dobre dolozene fakta, je dalsi diskuse nad tim zbytecna.
- Buran byl kopie Shuttlu
- Energije vznikla kvuli Buranu, byt mela diky prijate koncepci i dalsi vyuziti
- Motory nebyly nikdy koncipovane jako znovupouzitelne. Jen byly testovany na mnohonasobne delsi cas horeni nez nominalni. V pripade RD-180 a 10 znovupouziti se jedna o primitivni chybu v prekladu a nebo chapani textu
- Energija ani jeji casti nebyly nikdy koncipovany jako znovupouzitelne. Nikde v celem programu neni ani konstrukcni naznak neceho takoveho.
- To, ze se o nejake forme znovupouzitelnosti nekdy v budoucnu spekulovalo je bezna ruska tradice, stejne jako se spekuluje uz leta s novymi nosici a novymi lodemi. Koncepce na tri stranky, nejaka ta maketa, nebo dnes spis vizualizace. A tim to konci.
A protoze jsem dost linej psat znovu dokola to co uz nekdo nekde dobre napsal, nasleduji citace:
Sověti se nakonec rozhodli zkopírovat koncept amerických raketoplánů, a tak vznikl Buran. Není zřejmě nutné sáhodlouze popisovat genezi programu, stačí si jen připomenout dopis tehdejšího mistra obrany Dmitrije Ustinova, ve kterém se za raketoplán a nosné rakety postavil: „Američané jsou velmi pragmatičtí a chytří. Pokud investují ohromné částky do takového projektu, musejí vědět, proč tak činí – pokud je tento smysl ukrytý našim zrakům, neznamená to, že neexistuje. Proto musíme vyvinout podobnou technologii, abychom nebyli v budoucnu nemile překvapeni.“ V duchu hesla „to musíme mít taky“ dostal tedy vývoj nového systému Eněrgija/Buran 17. února 1976 zelenou.
Zadání znělo jasně – vyvinout stroj s podobnými parametry, jaké měly americké kosmické letouny. K cíli však vedlo několik cest a Sověti se nakonec rozhodli pro dva systémy: samostatný nosič a samostatný raketoplán.
Zatímco nejdražší elektronika a kyslíko-vodíkové motory se s americkým raketoplánem vracely po každém letu zpět na Zemi k dalšímu použití, u Eněrgije byly tyto prvky jednorázové. I Sověti pak s odstupem času označovali svou raketu za „pozlacenou“ a konstatovali, že jeden její start stál zhruba stejně jako deset misí amerických strojů.
Nesmírné náklady na její vývoj a náklady na vývoj Buranu jsou někdy zmiňovány jako jedna z mnoha příčin ekonomického kolapsu Sovětského svazu. Oba projekty byly realizovány, aby vyrovnaly domnělou převahu USA ve vesmíru.
První exemplář totiž neměl možnost létat s posádkou, proto bylo potřeba dokončit další stroj. Dokonce se svého času uvažovalo, že by se premiérový prototyp už na oběžnou dráhu vůbec nevrátil, ale nedostatek financí jej vrátil do hry.
Není úplně pravda, jak se často traduje, že superraketa mohla nést jakýkoliv náklad. Pro Buran měla totiž odlišnou elektroinstalaci, stejně jako úchyty: teoreticky tak rozličné náklady nést mohla, prakticky však bylo nutné o konkrétním nákladu rozhodnout poměrně dlouho před startem.
RD-170 was designed to fire as many as 10 times.
Šlo o poslední pověstnou kapku, protože motor RD-170 vykazoval problémy dlouhodobě. A tak se za něj začala hledat náhrada. Uvažovalo se o resuscitaci motorů NK-33 z prvního stupně N-1, o totální přestavbě RD-170 (měl čtyři spalovací komory, ale jen jedno turbočerpadlo; řešila se tedy potenciální instalace čtyř turbočerpadel) a rovněž o motorech na tuhá paliva po vzoru amerického raketoplánu.
Motor RD-170 se nakonec vrátil do hry – i proto, že změna v pohonné jednotce by už tak zpožděný program zdržela o další roky. Naštěstí si dal říct a v květnu 1983 poprvé pracoval na plný tah a po celou plánovanou dobu.
Nominal burn duration was between 450 and 500 seconds, although this could be significantly extended in case one engine had to compensate for the loss of another. The RD-0120 engines for the first three flightworthy Energiya rockets (6SL, 1L, and 2L) were certified for a total burn time of 1,670 seconds (230 seconds for test firings, 480 seconds for the launch, and 960 seconds back-up capability). This was increased to 2,000 seconds for flight vehicle 3L. Theoretically, this meant the engine could be reused for about three to four missions, although they were of course destroyed on re-entry together with the core stage.