Oživený Buran?
Napsal: 30.6.2010 19:31
Ředitel Moskevského stojního institutu Grenadij Raikunov vystoupil se smělým prohlášením, jehož důsledky mohou být dalekosáhlé a ovlivní nejen ruskou, ale troufám si říct, že celosvětovou kosmonautiku.
Raikunov totiž neoznámil nic menšího než to, že Rusko chce vzkřísit projekt raketoplánu Buran schopný na nízkou oběžnou dráhu vynést 24 tun nákladu! A co víc, součástí vývoje by měl být i supertěžký raketový nosič s nosností 100 tun!
První testy systémů raketoplánu mají přijít v roce 2015, do provozu se mají dostat o tři roky později. Podle všeho to vypadá, že oba nové stroje by měly startovat z nového kosmodromu Vostočnyj. K ruským prohlášením musíme přistupovat opatrně, v historii se už několikrát stalo, že inženýři přecenili síly.
Pojďme si ale detailněji připomenout ojedinělý projekt raketoplánu Buran.
Jeho počátky najdeme v roce 1975, kdy sovětští inženýři zkoušeli konkurovat americké novince – raketoplánům. V té době se na tyto stroje pohlíželo s velkou nadějí – měly výrazně zlevit cestování na oběžnou dráhu, ale nakonec to bylo obráceně. Na druhou stranu neexistuje stroj, který by byl schopný nejen „přinést něco nahoru“, ale pak i něco donést dolů – to umí pouze raketoplány. Ale zpět do roku 1975. Rusové tehdy společně s raketoplánem Buran vyvinuli těžkotonážní letoun Antonov An-225 nazývaný též Mrija, který měl sloužit k transportu raketoplánu a nosnou raketu Eněrgija, o které se ještě zmíníme.
Celkem vzniklo osm prototypů, které se používaly ke zkouškám. První opravdový a kompletní Buran vznikl roku 1986. Svou premiéru si odbyl 15. listopadu 1988 a už tehdy trumfnul Američany – na jeho palubě nebyli lidé – stroj se ovládal automaticky. Dvakrát obletěl Zemi a následně sám měkce přistál na Bajkonuru (zajímavostí je, že jako záložní letiště bylo vytipováno Ralsko v ČSSR). Do dnešní doby se Američanům nepodařilo Rusy přetrumfovat – jejich raketoplány musí na přistání navádět členové posádky.
A jak vlastně Buran vypadal? V podstatě byl velice podobný americkému programu Space shuttle – tvar i barva byly prakticky stejné. Při startu byla k orbiteru připojena nosná raketa Eněrgija, která mu dodala potřebnou rychlost. A tady bych se na chvilku zastavil. Eněrgija totiž byla nejsilnější raketou na světě. Kromě toho, že měla vynášet raketoplán Buran, počítalo se s tím, že by mohla na oběžnou dráhu vypouštět části kosmických stanic. Žel bohu, nikdy k tomuto účelu nebyla využitá. Centrální „válec“ měl na spodní části umístěné motory RD-120 na kyslík a vodík. K němu se připojují startovací bloky ( obdoba amerických SRB) na kyslík a kerosin. Celkem měla mít raketa čtyři různé modifikace.
Eněrgija-M – Nejslabší verze – po stranách měla dva urychlovací bloky a pouze jeden motor RD-120
Eněrgija – čtyři startovací bloky a 4 motory RD-120 – měla vynášet raketoplán Buran.
Eněrgija 2 – měla to být znovupoužitelná raketa, která by přistávala jako raketoplán, přičemž odhozené bloky by se vylovily z moře.
Eněrgija Vulkán – Při vyslovení tohoto jména přeběhne asi všem zasvěceným mráz po zádech. Kdyby se tohle monstrum dostalo do provozu s přehledem by bylo nejsilnější raketou na světě. 4 motory RD-120 a celkem osm pomocných bloků by umožnilo dopravit na oběžnou dráhu 175 tun nákladu! Raketa by tedy dokázala na oběžnou dráhu dopravit největšího živočicha na planetě – plejtváka obrovského ještě by k němu mohla „přibalit“ 7 slonů afrických.
Projekt Buran ale šel postupně ke dnu. Sice vznikly ještě další dva exempláře, ale do kosmu se už žádný z nich nepodíval. Po rozpadu Sovětského svazu chyběly Rusku peníze a tak ho v roce 1993 Boris Jelcin ukončil. Definitivní tečkou za velmi nadějným projektem byl 13. květen 2002 – tehdy se Kazachstánem prohnala větrná smršť, která zničila střechu hangáru, kde byl umístěný Buran. Při jejím pádu zemřelo 8 lidí a byl při něm zničen jak Buran tak i jeho nosná raketa.
Tolik tedy historie. Budoucnost bude možná o něco jiná. Je jasné, že by Rusové museli „starý Buran“ pořádně omladit a investovat do nových technologií a materiálů. A ta plánovaná supertěžká raketa? Nepřipomíná vám trochu Eněgiji? Na zodpovězení těchto otázek si budeme muset pár let počkat.
Raikunov totiž neoznámil nic menšího než to, že Rusko chce vzkřísit projekt raketoplánu Buran schopný na nízkou oběžnou dráhu vynést 24 tun nákladu! A co víc, součástí vývoje by měl být i supertěžký raketový nosič s nosností 100 tun!
První testy systémů raketoplánu mají přijít v roce 2015, do provozu se mají dostat o tři roky později. Podle všeho to vypadá, že oba nové stroje by měly startovat z nového kosmodromu Vostočnyj. K ruským prohlášením musíme přistupovat opatrně, v historii se už několikrát stalo, že inženýři přecenili síly.
Pojďme si ale detailněji připomenout ojedinělý projekt raketoplánu Buran.
Jeho počátky najdeme v roce 1975, kdy sovětští inženýři zkoušeli konkurovat americké novince – raketoplánům. V té době se na tyto stroje pohlíželo s velkou nadějí – měly výrazně zlevit cestování na oběžnou dráhu, ale nakonec to bylo obráceně. Na druhou stranu neexistuje stroj, který by byl schopný nejen „přinést něco nahoru“, ale pak i něco donést dolů – to umí pouze raketoplány. Ale zpět do roku 1975. Rusové tehdy společně s raketoplánem Buran vyvinuli těžkotonážní letoun Antonov An-225 nazývaný též Mrija, který měl sloužit k transportu raketoplánu a nosnou raketu Eněrgija, o které se ještě zmíníme.
Celkem vzniklo osm prototypů, které se používaly ke zkouškám. První opravdový a kompletní Buran vznikl roku 1986. Svou premiéru si odbyl 15. listopadu 1988 a už tehdy trumfnul Američany – na jeho palubě nebyli lidé – stroj se ovládal automaticky. Dvakrát obletěl Zemi a následně sám měkce přistál na Bajkonuru (zajímavostí je, že jako záložní letiště bylo vytipováno Ralsko v ČSSR). Do dnešní doby se Američanům nepodařilo Rusy přetrumfovat – jejich raketoplány musí na přistání navádět členové posádky.
A jak vlastně Buran vypadal? V podstatě byl velice podobný americkému programu Space shuttle – tvar i barva byly prakticky stejné. Při startu byla k orbiteru připojena nosná raketa Eněrgija, která mu dodala potřebnou rychlost. A tady bych se na chvilku zastavil. Eněrgija totiž byla nejsilnější raketou na světě. Kromě toho, že měla vynášet raketoplán Buran, počítalo se s tím, že by mohla na oběžnou dráhu vypouštět části kosmických stanic. Žel bohu, nikdy k tomuto účelu nebyla využitá. Centrální „válec“ měl na spodní části umístěné motory RD-120 na kyslík a vodík. K němu se připojují startovací bloky ( obdoba amerických SRB) na kyslík a kerosin. Celkem měla mít raketa čtyři různé modifikace.
Eněrgija-M – Nejslabší verze – po stranách měla dva urychlovací bloky a pouze jeden motor RD-120
Eněrgija – čtyři startovací bloky a 4 motory RD-120 – měla vynášet raketoplán Buran.
Eněrgija 2 – měla to být znovupoužitelná raketa, která by přistávala jako raketoplán, přičemž odhozené bloky by se vylovily z moře.
Eněrgija Vulkán – Při vyslovení tohoto jména přeběhne asi všem zasvěceným mráz po zádech. Kdyby se tohle monstrum dostalo do provozu s přehledem by bylo nejsilnější raketou na světě. 4 motory RD-120 a celkem osm pomocných bloků by umožnilo dopravit na oběžnou dráhu 175 tun nákladu! Raketa by tedy dokázala na oběžnou dráhu dopravit největšího živočicha na planetě – plejtváka obrovského ještě by k němu mohla „přibalit“ 7 slonů afrických.
Projekt Buran ale šel postupně ke dnu. Sice vznikly ještě další dva exempláře, ale do kosmu se už žádný z nich nepodíval. Po rozpadu Sovětského svazu chyběly Rusku peníze a tak ho v roce 1993 Boris Jelcin ukončil. Definitivní tečkou za velmi nadějným projektem byl 13. květen 2002 – tehdy se Kazachstánem prohnala větrná smršť, která zničila střechu hangáru, kde byl umístěný Buran. Při jejím pádu zemřelo 8 lidí a byl při něm zničen jak Buran tak i jeho nosná raketa.
Tolik tedy historie. Budoucnost bude možná o něco jiná. Je jasné, že by Rusové museli „starý Buran“ pořádně omladit a investovat do nových technologií a materiálů. A ta plánovaná supertěžká raketa? Nepřipomíná vám trochu Eněgiji? Na zodpovězení těchto otázek si budeme muset pár let počkat.