Raikunov totiž neoznámil nic menšího než to, že Rusko chce vzkřísit projekt raketoplánu Buran schopný na nízkou oběžnou dráhu vynést 24 tun nákladu! A co víc, součástí vývoje by měl být i supertěžký raketový nosič s nosností 100 tun!
První testy systémů raketoplánu mají přijít v roce 2015, do provozu se mají dostat o tři roky později. Podle všeho to vypadá, že oba nové stroje by měly startovat z nového kosmodromu Vostočnyj. K ruským prohlášením musíme přistupovat opatrně, v historii se už několikrát stalo, že inženýři přecenili síly.
Pojďme si ale detailněji připomenout ojedinělý projekt raketoplánu Buran.
Jeho počátky najdeme v roce 1975, kdy sovětští inženýři zkoušeli konkurovat americké novince – raketoplánům. V té době se na tyto stroje pohlíželo s velkou nadějí – měly výrazně zlevit cestování na oběžnou dráhu, ale nakonec to bylo obráceně. Na druhou stranu neexistuje stroj, který by byl schopný nejen „přinést něco nahoru“, ale pak i něco donést dolů – to umí pouze raketoplány. Ale zpět do roku 1975. Rusové tehdy společně s raketoplánem Buran vyvinuli těžkotonážní letoun Antonov An-225 nazývaný též Mrija, který měl sloužit k transportu raketoplánu a nosnou raketu Eněrgija, o které se ještě zmíníme.
Celkem vzniklo osm prototypů, které se používaly ke zkouškám. První opravdový a kompletní Buran vznikl roku 1986. Svou premiéru si odbyl 15. listopadu 1988 a už tehdy trumfnul Američany – na jeho palubě nebyli lidé – stroj se ovládal automaticky. Dvakrát obletěl Zemi a následně sám měkce přistál na Bajkonuru (zajímavostí je, že jako záložní letiště bylo vytipováno Ralsko v ČSSR). Do dnešní doby se Američanům nepodařilo Rusy přetrumfovat – jejich raketoplány musí na přistání navádět členové posádky.
A jak vlastně Buran vypadal? V podstatě byl velice podobný americkému programu Space shuttle – tvar i barva byly prakticky stejné. Při startu byla k orbiteru připojena nosná raketa Eněrgija, která mu dodala potřebnou rychlost. A tady bych se na chvilku zastavil. Eněrgija totiž byla nejsilnější raketou na světě. Kromě toho, že měla vynášet raketoplán Buran, počítalo se s tím, že by mohla na oběžnou dráhu vypouštět části kosmických stanic. Žel bohu, nikdy k tomuto účelu nebyla využitá. Centrální „válec“ měl na spodní části umístěné motory RD-120 na kyslík a vodík. K němu se připojují startovací bloky ( obdoba amerických SRB) na kyslík a kerosin. Celkem měla mít raketa čtyři různé modifikace.
Eněrgija-M – Nejslabší verze – po stranách měla dva urychlovací bloky a pouze jeden motor RD-120
Eněrgija – čtyři startovací bloky a 4 motory RD-120 – měla vynášet raketoplán Buran.
Eněrgija 2 – měla to být znovupoužitelná raketa, která by přistávala jako raketoplán, přičemž odhozené bloky by se vylovily z moře.
Eněrgija Vulkán – Při vyslovení tohoto jména přeběhne asi všem zasvěceným mráz po zádech. Kdyby se tohle monstrum dostalo do provozu s přehledem by bylo nejsilnější raketou na světě. 4 motory RD-120 a celkem osm pomocných bloků by umožnilo dopravit na oběžnou dráhu 175 tun nákladu! Raketa by tedy dokázala na oběžnou dráhu dopravit největšího živočicha na planetě – plejtváka obrovského ještě by k němu mohla „přibalit“ 7 slonů afrických.
Projekt Buran ale šel postupně ke dnu. Sice vznikly ještě další dva exempláře, ale do kosmu se už žádný z nich nepodíval. Po rozpadu Sovětského svazu chyběly Rusku peníze a tak ho v roce 1993 Boris Jelcin ukončil. Definitivní tečkou za velmi nadějným projektem byl 13. květen 2002 – tehdy se Kazachstánem prohnala větrná smršť, která zničila střechu hangáru, kde byl umístěný Buran. Při jejím pádu zemřelo 8 lidí a byl při něm zničen jak Buran tak i jeho nosná raketa.

Tolik tedy historie. Budoucnost bude možná o něco jiná. Je jasné, že by Rusové museli „starý Buran“ pořádně omladit a investovat do nových technologií a materiálů. A ta plánovaná supertěžká raketa? Nepřipomíná vám trochu Eněgiji? Na zodpovězení těchto otázek si budeme muset pár let počkat.